Nová Akropolis

DUŠE V JAZYCE A JAZYK DUŠE

2011-08-31T12:38:00.000+02:00

Duše v jazyce
Každý, kdo se ponoří do studia fenoménu „Duše“, zjistí, že se tento pojem objevuje v obrovském množství textů, ale ne vždy znamená totéž. Tento oživující princip, který není viditelný na první pohled a je spíše nehmotný než hmotný, se objevuje nejen ve vztahu k člověku, ale můžeme také mluvit o duši určitých míst, o duši předmětů, o duši zvířat, rostlin, minerálů, o duši celých národů a dalších...V této práci se budu věnovat především duši člověka, protože, jak uvidíme, ani tento pojem není jednoznačný a lehce postižitelný.

Duše jako Psýché
Takto duši definuje H. P. Blavatsky v Glosáriu. Říká: "Je to souhrn našich afektivních fenoménů a projevů nižšího rozumu, Kama Manasu, v celé jejich škále a rozmanitosti, od těch nižších až po ty vznešenější."

Duše jako Duch
H.P. Blavatsky k termínu Duch říká: "Mluvíme-li tedy o nesmrtelné Duši, máme na mysli právě onu duchovní část člověka, která je nepomíjivá a ‚obléká si tělo’ v průběhu inkarnací."
Je ale také zřejmé, že nemůžeme, a ani nechceme vytvořit dvě ostře oddělené škatulky, neboť tím bychom se ještě více přiblížili současným slovníkovým výkladům, které duši definují buď jako hmotnou část těla, nebo jako zásadně nehmotnou entitu. Fenomén Duše je mnohem složitější. Naše psýché je mostem mezi tělem a duchem. Z velké části patří hmotnému světu, ale setkává se s oblastí Ducha právě v okamžiku, kdy dosahuje úrovně Lidského Já. Často i autoři, kteří píšou o duši z více psychologického aspektu, usilují právě o jeho dosažení, ať už tento proces nazývají jakkoli. Dále například v taoismu se říká, že viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Yin a Yang úzce propojeny v jeden nediferencovaný dech (Khi), který nazýváme prvotní dech. Člověk se sestává z Yin a Yang, jež jsou vlastně nebeským a pozemským „dechem“, konkrétně se odrážejí ve vyšší duši, Chuen, jenž je nebeská, a nižší duši, P´o, jenž je pozemská.
Jednoznačný není ani pojem „Duch“. H.P.Blavatsky dále v Glosáriu uvádí:
Náš problém je tedy zdánlivě pouze jazykový: natolik jsme si zjednodušili náš každodenní jazyk a přetechnizovali jej, že nám nedává možnost vystihnout jemné stavy a odstíny našeho duševního života, našeho prožívání, dokonce ani rozdíly v „běžných“ emocích, a už vůbec ne duchovní a metafyzické úrovně. Překladatelé tak nerozlišují pojmy „duch“ či „duše“a už vůbec ne nějaké jejich další úrovně, neboť jim často ani příliš nerozumí a nevidí mezi nimi nějaký rozdíl.
Ale jazyk je pouze odrazem našeho způsobu života a toho, jakou hodnotu těmto věcem přisuzujeme. Jestliže dokážeme vytvořit či převzít desítky nových slov spojených s počítačovou technikou, kterou považujeme ve svém životě za důležitou (a mnozí za nepostradatelnou), a naopak slova, jimiž chceme vyjádřit prostý a upřímný cit, nám chybí, je to pouze odraz hodnotového žebříčku dnešního lidstva.

Jazyk Duše
Setkáváme se tedy s fenoménem, který překračuje omezení našeho hmotného světa i rozumu, a tím i naše jazykové možnosti. Starodávní mudrcové se proto raději uchýlili k transcendentnímu jazyku mýtů, podobenství nebo symbolů, prostřednictvím nichž se snaží duše projevit a oslovit toho, kdo umí „číst“.

Mytologie
Zřejmě nejznámějším mýtem o duši – psýché, je ten, který známe pod názvem Mýtus o Psýché (někdy se uvádí Amor a Psýché, u nás vyšel tento příběh pohádkově zpracován s názvem „O princezně Duši“). Jeho autorem je římský spisovatel afrického původu Lucius Apuleius, který jej zařadil do své knihy Metamorfósy neboli Zlatý osel. Psýché je krásná dívka, do níž se zamiluje Amor, žije s ní, aniž by ho kdy směla spatřit. Ona však podlehne pokušení a pochybnostem, chce spatřit fyzickýma očima to, co není možné jimi vidět, a tak Amora ztrácí. Aby znovu dobyla svou vyšší část, musí podniknout dlouhé putování, překonat nejrůznější zkoušky, sestoupit až do podsvětí a vyjít zase ven. Poté se opět setkává s Amorem, stává se jeho ženou, na Olympu je jí dovoleno se napít ambrosie, čímž se stává nesmrtelnou. Jinými slovy Psýché poznala sebe sama, ovládla své nižší složky a dobyla to věčné a nadčasové.
Podle psychologického klíče všichni hrdinové procházejí v mýtech cestu poznání sebe sama, odhalení své duše. Jejich cesty jsou podobné cestám Psýché. Symbolem dosud neprobádané psychy bývá temný a hustý les, rozbouřené moře nebo spletitý labyrint, symbolem bojů s neřestmi, vášněmi a pudy jsou boje s draky, obry a nejrůznějšími obludami, nad nimiž hrdinové vítězí. Nejtěžší zkouškou bývá sestup do podsvětí, případně na mořské dno, který představuje sestup do nejtemnějších a nejskrytějších zákoutí naší psýché neboli dokonalé poznání sebe sama. Vítězný je samozřejmě pouze tehdy, když se hrdina vrací z podsvětí zpátky na zem. Symbolem povznášení duše je stoupání na vysoké hory, cesta do nebe nebo přímo let.
Jedním z autorů, který takto přistupoval k výkladu mýtů, byl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung. Ve své knize „Člověk a duše“ říká: „Ve výzkumu mýtů jsme se dosud stále spokojovali se solárními, lunárními, meteorologickými, rostlinnými a jinými pomocnými představami. Dosud jsme si téměř vůbec nepřipustili, že mýty jsou v první řadě psychické projevy, které zobrazují podstatu duše...Mýtus hrdiny je především vlastní obraz hledající touhy nevědomí, které tak neukojeně a jen zřídka utišitelně touží po světle vědomí. Avšak vědomí, jemuž stále hrozí, že bude svedeno vlastním světlem a se stane vykořeněnou bludičkou, touží po léčivé síle přírody, po hlubokých zdrojích bytí a po neuvědomělém společenství s životem v jeho nesčíslných podobách.“
Hrdinům často radí žena, kterou milují, nebo Bohyně, která si oblíbila je. Je symbolem nesmrtelné Duše, která jistým způsobem neustále „bdí“ nad těmi, kteří se snaží ji odhalit a naslouchat.

Symboly
V hmotném světě najdeme řadu prvků, které díky svému vzhledu, povaze, chování a vnitřnímu bytí symbolizují duši. Snad některý z nich osloví naši intuici a umožní nám proniknout více do hloubky mystéria...
Motýl – zázračná přeměna z ošklivé housenky a nevzhledné kukly na nádherného motýla, který má schopnost létat, symbolizuje duši, která se probouzí a získává schopnost létat. Jeho řecký název je také psýché. Stejně jako ona je nestálý, přelétavý a křehký. Jako symbol proměnlivé psýchy ho nacházíme například na jednom z tarotů, kde pije nektar z pramene života v podobě tří lotosových květů. Je rovněž symbolem naší nesmrtelné Duše, a proto býval znázorňován na náhrobních kamenech jako symbol osvobození se Duše od hmoty a její vzestup.
Jetel – mysticky je emblémem Trojice. Dle H. P. Blavatské má symbolický význam: mystérium Tří v Jednom... Jetel byl rostlinou Ducha, Duše a Života.
Kadidlo – symbol „nadpozemsky příjemné vůně svatosti“. Bylo používáno téměř ve všech starodávných kulturách. Jeho kouř stoupající k nebi symbolizoval vzestupnou cestu duše při modlitbách či obřadech, které vždy doprovázela vůně kadidla, při pohřebních rituálech cestu Duše opouštějící tělo.
Kůň – kromě jiné symboliky se ve spojení s duší se objevuje u sibiřských a středoasijských šamanů, kterým pomáhá, aby jejich duše opustila tělo a vydala se na extatickou cestu.
Včela – byla spojována s pracovitostí a neutuchajícím úsilím, s moudrostí, s čistotou a cudností. Pro orfiky byla včela prototypem duše, zvláště v procesu individualizace a sjednocení, který zaznamenává život v roji a jímž procházejí duše, které vznikají z Božské Jednoty.
Podle křesťanské tradice pro toho, kdo ji viděl ve snu, byla předtuchou blízké smrti – odlétající Duše. Naopak, když včela vletěla mrtvému do úst, ožil.
Měsíc – odpovídá ženskému principu stejně jako psýché. Plutarchos ve svých Mystériích o Isidě a Osiridovi říká, že v člověku existují: duch, inteligence nebo nous, duše nebo psýché a tělo nebo soma. ze sjednocení dvou prvních se rodí rozum, ze sjednocení dvou posledních se rodí vášeň. Země poskytla tělo, Měsíc duši a Slunce duch.
Myš – přirovnává se k duši, která dokáže tichounce a nenápadně zmizet jako dech života z umírajícího, nebo k duši, která může v noci opustit spící tělo a zase do něj vrátit. Na západě byly později myši (i potkani) vnímány velmi negativně, zatímco východní kultury obě tato zvířata spíše uctívala. Například myš (někdy se uvádí potkan) byla jízdním zvířetem indického boha moudrosti Ganeshi.
Pták – s ním je spojena velmi bohatá symbolika díky jeho schopnosti létat – symbolicky překonávat horizontální úroveň. Nízký let se ovšem vztahuje k vášnivé duši, vysoký let k duchovní duši. Konkrétními ptáky spojovanými s duší jsou:
Kukačka – byla mnohými národy pokládána za „ptáka duše“, také věšteckého ptáka nebo posla jara, přeneseně znovuzrození. Byla atributem bohyně Héry, která ji měla na svém žezle. V Tibetu byla symbolem Avalokitezvara.
Páv – křesťanství ho přejalo jako symbol nesmrtelnost a neúplatnosti duše, převzalo starý alchymistický poznatek, podle něhož je ocas páva korunkatého syntézou všech barev a emblémem universálnosti.
Sokol – symbol duše ve starodávném Egyptě.
Vlaštovka – také posel jara, znovuzrození. Ve středověku se její hlas porovnával s hlasem duší, které se kají ze svých hříchů.
Ryba – stejně jako motýl je symbolem duše – psýché se schopností vzestupu k tomu duchovnímu. Je to jistý druh „ptáka z nižších oblastí“, emblém oběti ve vztahu Nebe – Země. Na některých zobrazeních bývá okřídlená.
Stín – je jako by dvojníkem člověka a je chápán jako odraz duše. (Mnohé jazyky mají stejné slovo pro obraz, duši a stín). V některých bájích ztratit stín znamená ztratit duši. Ten, kdo nevidí svůj stín nebo na něj vstoupí, je předurčen zemřít. Jde rozhodně o duši pozemskou, protože v jiných podobenstvích jsou věci nebo některé činnosti na tomto světě chápány jako hra stínů, která je odrazem Idejí a nebeských archetypů.
Zajíc – bývá spojován s Měsícem. V symbolice se nerozlišuje zajíc a králík. Někdy bývá spojován také s duší. Objevuje se zvláštní zobrazení třech zajíců v kruhu, přičemž jejich uši tvoří trojúhelník.
Zrcadlo – podle legend odráží duši člověka jako jeho životní sílu. Říká se, že v evropské tradici si jeho symbolika někdy protiřečí: na jedné straně je symbolem hýřivosti, rozkoší a sebelásky, ale na druhé ctnosti sebepoznání, pravdy a moudrosti. Ve skutečnosti může znamenat obojí a hezky to vystihuje podobenství o zrcadlu – duši, které můžeme natočit různými směry a které podrobněji zmíním později. Je jedno zajímavé rčení, které říká, že oči jsou zrcadlem duše.
Žena – v symbolismu bývá s duší spojována především žena. Vždy na úrovni psýché, která má ženskou negativní polaritu ve vztahu k mužské polaritě těla nebo ducha. Ale často právě ženské bohyně ztělesňují také Nesmrtelnou Duši jako symboly její mystické Lásky a Moudrosti, které musí člověk probudit, aby svou Duši odhalil. Je to Isis zahalená v závojích.

Filosofická podobenství
Některé z nich jsem již zmínila dříve, protože nemůžeme a ani nechceme ostře oddělovat jazyk mýtů, symbolů a podobenství, které se vzájemně prolínají.
Velký řecký filosof Platón píše ve svých dialozích o Duši, že je v těle jako ve vězení nebo v žaláři. Dokonalým obrazem je mýtus o jeskyni, který se nachází v Ústavě, kde sedí spoutaní lidé a pozorují na stěně před sebou pouze stíny lidí, zvířat, předmětů..., kteří jsou za nimi. Ani o nich se nedá říci, že jsou „skuteční“, protože opravdová Skutečnost, se nachází mimo temnou jeskyni, tam, kde září Slunce Poznání. Tam se duše dostává, když se osvobozuje z vězení těla a nechává si narůst křídla. „...toto jest pak vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu k skutečnému jsoucnu. Proto tedy náležitě nabývá perutí jedině mysl filosofova; neboť ta jest svou pamětí podle možnosti stále u oněch jsoucen, u kterých je bůh, jenž proto je božský. zachází-li pak muž správně s takovýmito vzpomínkami a je stále zasvěcován dokonalými způsoby zasvěcování, stává se vskutku dokonalým, on jediný; protože se však straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.“ (Faidros, 249c)
Jiné Platónovo podobenství je o Oku Duše, které může vidět tmu a šeď, ale také zářivé světlo. Toto podobenství výstižně rozpracovává prof. Jorge Angel Livraga, když přirovnává naši duši k zrcadlu.

Moje duše říká...
Nevím, zda jsem objasnila alespoň trochu téma Duše. To, co ale vím jistě, je, že jsem ani zdaleka nevyčerpala všechna podobenství, obrazy a vysvětlení, které lidstvo vlastní ve své tisícileté pokladnici moudrosti a které jsou dokladem toho, jak nám je naše Duše blízká a současně vzdálená.
Dovolím si upřímně říci, že mě ještě žádné téma scholastické práce tak vnitřně nerozechvělo a že jsem při četbě různých textů na toto téma, psaní a rozjímání nikdy necítila silnější pocit z toho, že čím více do něj pronikám a zkoumám jej, tím méně vím. Psát scholastickou práci na téma „Duše“ neznamená jen o Ní číst, rozmýšlet a psát, je to daleko více: je to hledání v sobě samém, je to pouť za mystériem.

Mgr. Ivana Hurytová

POTŘEBA ŠTĚSTÍ

2011-08-31T12:22:00.000+02:00

Dokonalé štěstí je návyk ke ctnosti. (Aristoteles ze Stageiry)
Člověk nemůže být šťastný, pokud nežije moudře, krásně a spravedlivě. (Epikuros)
Štěstí je základní hodnotou, kterou hledá každý člověk. Je ale zřejmé, že není to samé „Mít štěstí“ a „Být šťastný“.
Mít štěstí je pro mnoho lidí otázkou náhody. Vyhrát v loterii nebo v kartách nezávisí na ničem jiném, než na nahodilém štěstí. Mnozí lidé, které život potrápil bolestmi, jsou přesvědčeni, že také zdraví, práce, partnerské vztahy závisejí na náhodě – tedy něčem vnějším.
Tradiční filosofické systémy byly přesvědčeny, že „náhoda neexistuje“ a mluvily o náhodě jako o „zákonu, který neznáme“. Zákon nazývaly karmou, fatumem a ochraňovali ho různí strážci: v Egyptě bohyně Maat, v Indii bůh Dharma, v Řecku bohyně Nemesis aj.
Být šťastný pak bylo mnohem více závislé na člověku samotném, než na vnějších okolnostech. Štěstí hodně souviselo s poznáním životní cesty, lidského Osudu. Otázka tedy zní: Můžeme být šťastní na základě poznání zákonitostí osudu, ačkoliv bude jakkoliv těžký?
Trvalost štěstí závisí na trvalosti věcí, se kterými štěstí spojujeme. Pokud štěstí závisí na našem zdraví, na penězích, na prestiži, bude trvat jen chvíli. Pokud závisí na lásce, je otázkou s jakou formou lásky ho spojujeme. Zda to je láska krátkodobá, která touží být opětována a pokud není, mění se rychle v žárlivost. Nebo zda to je věčná láska ke spravedlnosti, která dokáže překonat i smrt.
Osud a štěstí
Život je velmi pestrý a někdy napíše příběhy, které vypadají neuvěřitelně a štěstí v nich chodí ruku v ruce s osudem. Jeden takový se odehrál v Anglii.
Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu. Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den se u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
"Chci se s vámi vyrovnat," řekl šlechtic. "Zachránil jste život mému synovi".
"Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal," odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn. "Tohle je váš syn?" zeptal se šlechtic. "Ano," odvětil rolník hrdě. "Udělám vám nabídku" řekl šlechtic. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní." A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary's Hospital Medical School v Londýne a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.
Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.
Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

Lidová moudrost říká: „Štěstí přeje připraveným.“ Hluboký smysl této věty nalezneme, jakmile se podíváme na Osud jako na učitele. Snaží se nás naučit mnoho věcí. Co již umíme, to nám jde snadno – zdánlivě tak máme štěstí.
Hezkou ukázkou je příklad známého objevitele Tróje Heinricha Schliemanna. Narodil se velmi chudý a toužil objevit bájnou Tróju. Tomuto snu podřídil celý život. Věděl, že nejdříve musí vydělat peníze, protože bez nich nebude mít ani možnost začít hledat. Stal se tedy obchodníkem, naučil se mnoho cizích jazyků a začal vydělávat peníze. Jakmile zjistil, že peněz má dostatek, s obchody skončil a začal se věnovat archeologii. Peníze již nehledal, hledal poznání historie. Během vykopávek pak přesto vykopal devět pokladů obrovské ceny.
Bolest a štěstí
Nejkrásnější chvíle v našem životě přicházejí poté, co jsme o něco hodně usilovali. Někdy také, když jsme překonali velké utrpení.
Lidové pořekadlo říká: „Hrozny vydávají to nejlepší, když jsou drceny v lisu“. Černohorský vladař a filosof Petar Petrovič Njegoš k tomu ve své knize Horský věnec dodává: „Číše medu chutná nejlépe, když je smíšena s číší žluči.“ Proč je tak často štěstí spojeno s bolestí téměř jako bratr a setra?
Je tomu tak proto, že náš viditelný svět (také nazývaný hmotný) je světem protikladů. Pokud hledáme ve viditelném světě jeden protiklad, musíme zároveň poznat i ten druhý. Štěstí bez protikladů se nachází jen ve světě neviditelném a nadčasovém – tedy světě duchovním.
Trvalé štěstí – Etika Nikomachova
Pokusíme se tedy hledat skutečné štěstí, trvalé a nezávislé na vnějších okolnostech. Poprosíme o radu řeckého filosofa Aristotela, který v díle Etika Nikomachova velmi pečlivě zkoumá, kde se v člověku i ve společnosti štěstí nachází.
Každé umění i věda a také praktické jednání směřuje k nějakému dobru - takže "dobro jest to, k čemu všechno směřuje." Účelem je vždy více dílo než činnost. Například pro lékaře je důležitější dosažení zdraví pacienta než jeho léčení. Pro stavitele katedrály je důležitější katedrála než staveniště. Múžeme tedy skrze malá štěstí a bolesti směřovat ke štěstí velkému.

V účelech vládne hierarchie a vyšším účelům podřizujeme nižší. Pokud například chceme domalovat obraz, odložíme o chvíli oběd. Zdánlivě tak může štěstí člověka odporovat štěstí společnosti. Zdánlivě proto, že ve skutečnosti je vše, co je prospěšné roji, prospěšné i včele. Musíme si tedy uvědomit, že štěstí člověka může protiřečit štěstí společnosti jen v případě, že štěstí člověka je spojováno s nějakou pomíjivou a egoistickou hodnotou.
Nejvyšší dobro je takovým cílem, že jej chceme pro něj samotný a ostatní věci mu podřizujeme. Toto nejvyšší dobro náleží k politice v klasickém slova smyslu. Ta je nejvyšší vědou i uměním, protože určuje, které nauky mají být v obcích a kterým se každý člověk má učit. Politika užívá ostatních praktických nauk a stanovuje, co máme konat: proto její účel v sobě zahrnuje účely ostatních nauk, takže její účel je vlastním lidským dobrem.
Dosáhnout dobra pro obec je víc než dobro jen pro jednotlivce, i když je v obou případech totožné. Proto je etika druhem nauky o obci: politikou.
Nejvyšší štěstí – blaženost – není závislé na vnějších okolnostech. Je soběstačné a je tedy skutečnou hodnotou. Řekové ho nazývali „eudaimonia“ a bylo popisováno jako stav, kdy člověk "dobře žije, dobře jedná a dobře se má." Blaženost je tedy podmíněna jednotou myšlenek, slov i činů.
Pokud nemá být blaženost závislá na vnějších okolnostech, musí být spojena s lidskou přirozeností. Není to tedy pouhý život, ten mají i rostliny, není to ani smyslový život, ten mají i zvířata, nýbrž život rozumový. Úkolem člověka je skutečná činnost duše ve shodě s rozumem.

Závěrečné štěstí – nirvána
Pokud chceme naše hledání shrnout, můžeme říci, že cílem člověka i společnosti je poznávat malá štěstí (věci, které uděláme dobře) a malé bolesti (věci, které uděláme špatně a můžeme si z nich vzít zkušenost). Mezi těmito malými úlomky se pomalu člověk i společnost učí hledat spojitosti. Když tyto křehké spojitosti vytvoří pevná pouta, člověk získává jednotu a společnost soužití. Jednota člověka je pevný střed jeho života, o který se může kdykoliv opřít. Soužití společnosti je neviditelnou vazbou mezi lidmi, vizí, která utváří dějiny.
Pokud člověk i společnost poznají tuto vnitřní jednotu, URČITĚ ŠTĚSTÍ DOSÁHNOU!

Ing. Aleš Gabriel

IN MEMORIAM: Slavko Kroča

2011-07-20T18:30:00.004+02:00

LU PAN A DRAČÍ KRÁL

V této legendě Lu Pan, svatý patron tesařů, staví velkolepé sídlo. Požádal Dračího krále Východního moře, aby mu půjčil Dračí palác jako model pro jeho nový dům. Dračí král souhlasil a půjčil mu palác, ale pouze na dobu tří dnů. I kdyby Lu Pan pracoval dnem i nocí do konce určené lhůty, mohl by dokončit pouze základní konstrukci bez detailů a výzdoby.
Aby prodloužil lhůtu, vymyslel Lu Pan duchaplný plán: přibil palác pevně k zemi, aby ho Dračí král nemohl odnést zpět.
Třetí noc přišel vítr a déšť. Dračí král vyslal několik malých draků vedených krabím generálem a regimenty krevet a ryb, aby mu přinesli palác zpět. Protože však byl Dračí palác přibit, bylo celonoční úsilí vojáků neúspěšné.
Vodní armáda se snažila ze všech sil palác uvolnit. Malí draci se pokoušeli vypáčit kamenné pilíře ze země, ale palác se ani nehnul. Někteří vylezli na střechu, aby se obrátili o pomoc k nebi, ale žádná pomoc nepřicházela ani z nebe ani ze země. Za úsvitu rázem všichni malí draci zahynuli, neboť nevydrželi žár slunečních paprsků. Ráno Lu Pan uviděl, co se drakům stalo. Obrazy jejich těl se otiskly na pilíře právě v takové poloze, v jaké je zastihla smrt, a jejich těla byla roztroušena i po střechách. Náhle dostal Lu Pan inspiraci: jejich těla a otisky na průčelí paláce tvořily dokonalou a krásnou kompozici. Maloval draky takové, jací byli dříve, se vší jejich rázností a děsivou silou.
To je důvod, proč všechny čínské chrámy dodnes zdobí dračí obrazy, a dokonce i mořské vlny vyřezávané ze dřeva.
V čínských chrámech je často na jedné ze stěn vyřezán motiv kapra přeskakujícího přes dračí bránu. Toto vyobrazení má podle lidové víry Číňanů působit jako mocná ochrana před ohněm, neboť drak je spojen s vodou a má moc ji ovládat. Tyto lidové příběhy a legendy vzniklé v průběhu let jsou přirozeným projevem kolektivní kulturní imaginace Číňanů.
Může nás překvapit, že vynalézavý a silný mořský Dračí král byl oklamán Lu Panem. I opice Sun-Wukchung podvedla Dračího krále v klasickém románu „Cesta na západ“. To dokazuje, že drak je stále jen zvíře; a pro Číňany zvířata existují, aby sloužila lidem. Proto lidé mohou draky krotit.
Legendy říkají, že Žlutý císař jezdil ve voze taženém draky, a příběhy také vyprávějí o Dračím mistrovi, který choval draky během vlády legendárního panovníka Šun. V době Kchung-ťia (za dynastie Sia) obdržel Liou-lej titul Císařský dračí mistr, krotitel draků pro císařské vozy. Kchung-ťia dokonce jedl dračí maso, které prý bylo tak chutné, že vynikalo nad maso hovězí či skopové.

DRAK V ALCHYMII

V alchymii je drak jistě tím nejstarším výtvarným symbolem, o němž existují dochované zmínky. V díle Codex Marcianus se objevuje jako Uroboros (požírač ocasu) s nápisem „Vše v jednom“ (Jedno ve všem). Alchymisté pokaždé opakují, že „dílo“ pochází z Jedna a znovu se k Jednu navrací. To v jistém smyslu představuje kruhový pohyb podobající se drakovi, jenž požírá vlastní ocas. Kvůli tomu se „opus“ (dílo) často nazývá „CIRCULARE“ (kruhové) nebo „ROTA“ (kolo). Drak je v tomto případě „materia prima“, je to Merkur, který stojí na počátku a na konci díla, nebo jak říká C. G. Jung: „...jako drak požírá sebe sama, jako drak umírá a jako lapis se znovu vzkřísí.“ Tento významný alchymistický symbol se odvozuje od gnostické představy hada Urobora, jenž se, jak je již uvedeno, transformoval v alchymistického draka.
Merkur je římský bůh, známý jako posel bohů, bůh cestovatelů a konečně i jako průvodce duší do podzemního světa a zpět. Jeho řeckou obdobou je bůh Hermés s podobnými symbolickými úlohami. V jistém smyslu je sjednotitelem podsvětního a duchovního světa. V olympském období řecké mytologie má Hermés symbolické vlastnosti ptáka a zároveň se k nim připojuje chtonická přirozenost hada, což jsou symboly nebe a podsvětí. Jeho hůl získává křídla nad dvěma hady a stává se z ní caduceus neboli okřídlená hůl Merkurova a samotný bůh se stává „létajícím bohem“ s okřídleným kloboukem a sandály.

DRAK A ASTROLOGIE

Čínská astrologie je komplexní disciplína a používá dvanáctiroční cyklus, v rámci něhož se střídají zodiakální znamení, obdobně jako v západní astrologii. V kombinaci s pěti elementy se dosahuje šedesátiletého cyklu, jenž se po uplynutí znovu opakuje.
Drak je páté znamení čínského zvěrokruhu, patří ke třetímu měsíci lunárního kalendáře a je spojen s časovým intervalem mezi 7. a 9. hodinou ranní. Také znamená pohyb energie jang, blesk a hřmění, růst stromů a rostlin. Drak je chápán jako nejvyšší, vznešená magická bytost a kořen všech žijících věcí. Pro příklad můžeme uvést několik „dračích roků“ v kombinaci s pěti elementy: 1904 (element dřevo), 1916 (oheň), 1928 (země), 1940 (kov), 1952 (voda), 1964 (dřevo), 1976 (oheň), 1988 (země), 2000 (kov), 2012 (voda).
Drak s elementem dřevo: Drak s elementem dřevo je tvůrčí a zvídavá osobnost. Je schopen aplikovat nové ideje, což je odrazem jeho myšlení, které je především logické. Tato schopnost mu umožňuje ukrýt převahu, a pokud je to ku prospěchu věci, je ochoten činit kompromisy. Neusiluje o to, aby byl středem pozornosti, jako ostatní draci. Je velmi tichý, upřímný, a pokud je napaden, je velmi odvážný. Je ambiciózní, ačkoli si nepřeje obtěžovat své okolí.
Drak s elementem oheň: Velmi extrovertní a soutěživý drak. Má vysoké nároky na ostatní a někdy vystupuje poněkud tvrdě. Jeho kritiky jsou subjektivní a ve svém okolí dokáže získat značnou podporu pro své ideje. Nenasytná osobní ctižádost ho činí popudlivým a nesnášenlivým. Je to osoba, která potřebuje učitele, aby ji naučil pokoře a komunikaci s lidmi.
Drak s elementem země: Tento drak je klidný a často rozjímá. Má rozumný přístup k problémům a ve vedení ostatních neprojevuje tyranské sklony. Často se mu dostává uznání od ostatních, i když ne vždy s ním souhlasí. Není výbušný, ale vyžaduje respekt. Je diplomatický a dobře se s ním spolupracuje. Pečlivě plánuje, aby dosáhl svých cílů.
Drak s elementem kov: Je to drak s nejsilnější vůlí. Je neústupným a neochvějným bojovníkem. Nedává na pocity jiných, což z něj může udělat nemilosrdnou osobu s autoritativními rysy, která ničí důležité vztahy. Odmítá přijmout nezdar, a pokud nezíská podporu okolí, jde za svým cílem sám. To ho nakonec vždy dovede k úspěchu.
Drak s elementem voda: Je méně sobecký a tvrdohlavý než ostatní draci. Je dost plachý a netouží po moci. Dokáže překonat porážku a přitom nikoho neobviňuje. Je dobrým zprostředkovatelem, neboť dobře ví, kdy použít nátlak. Má sklon k přílišnému optimismu a potřebuje se neustále učit, jak se vzdát toho, co je nemožné, ve prospěch toho, co má skutečnou hodnotu.

Charakterové vlastnosti: Osoba narozená ve znamení draka si je jista sama sebou. Často je impulzivní, což má za následek to, že ne vždy naslouchá ostatním. Obecně řečeno je to perfekcionista a sám si klade vysoké cíle. I když je silný a rozhodný, není lstivý a také není ochoten manipulovat ostatními. Odmítá podvody a snaží se odstranit všechny překážky, aby dosáhl úspěchu.

DRAK A NUMEROLOGIE

Různorodost, s níž se v Číně u draka setkáváme, je nejčastěji vyjadřována číslem 9. Např. dračí podoba složená z 9 různých zvířat, 9 dračích synů, 9 základních typů draků... Tato číslice má nejvyšší hodnotu, označuje konec jednoho cyklu a návrat k jednotě. Je to jangové číslo a v tomto případě symbolizuje mužskou sílu a ráznost.

ZÁVĚR

Uvedené příklady legend a mýtů nás zavedly do světa přinejmenším podivuhodného, do světa, jenž prostřednictvím vyprávění ukazuje draka jako nejrozšířenější symbol v lidských dějinách. Na světě téměř neexistuje místo, kde by se nevyskytovaly některé verze dračích příběhů. Popularita, jíž se drak těší, nepatří pouze dávné minulosti, ale trvá do současnosti. Umělci se stále inspirují četnými legendami o dracích a vytvářejí další obrazy, sochy či básně; stačí uvést např. Tolkienova Šmaka z příběhu o hobitech. Drak se tedy o svou budoucnost obávat nemusí.

Slavko Kroča

DUŠE JE SLAVIČÍ PÍSEŇ

2011-06-11T12:14:00.000+02:00

Ptáme-li se na Duši, ze všeho nejdříve mě napadne pohádka. Pohádky, které vypravíme dětem a které hladí jejich dětskou duši. Pohádky které umí pohladit i duši dospělých. Ti možná zapoměli v běhu každodenních starostí, ale v dobách nouze nejvyšší si každý rád připomene kouzla a čáry které jsou v pohádkách, zadoufá v existenci kouzelného dědečka a tří přání. A kdyby nic jiného Duše tou pohádkou a vzpomínkou pookřeje, víra a naděje se probudí a věci se začnou dařit lépe.
Existují přímo pohádky o Duši – O Psyché a Amorovi, tu všichni známe. Každý český čert loudí Duši po lidech, a je to nejvyšší cena kterou bláhoví lidé platí za věci pomíjivé. Chtěla bych tady, ale připomenout jinou pohádku. Starý čínský příběh O slavíku a císaři.

V daleké zemi žije císař, který má všechno nač si vzpomene. Krásný palác, komnaty vystlané koberci, pokladů nepočítaně. Starají se o něj, krmí se lahůdkami. Neví co je bolest ani trápení. Problémy řeší jeho ministři. Císař si myslí, že je šťastný. Nemá žádný důvod k neštěstí či smutku. Až jednoho krásného dne, do tohoto pohádkového království zavítá cizí vyslanec. A ten císaři chválí jeho zemi, a nejvíce ze všeho je nadšen zpěvem slavíka. V tu chvíli císař onemocní. Onemocní touhou po tom co ještě nemá. Ba co hůř , co vlastně má a ani o tom neví. A je to to nejkrásnější co v jeho paláci existuje. Přikáže tedy aby slavík přišel a zaspíval.
Se slavíkem to ale není tak jednoduché. Slavík císaře neposlechne. Císař tedy posílá svoje rádce a sluhy aby zpěváčka chytili. Ale když přinesli toho malého šedivého ptáčka, stejně nezaspíval. A císař chřadnul , nic nepomáhalo. Ani palácoví hudebníci, ani krásné tanečnice, ani hořké léky. Až jedna malá služka poradila císaři ať otevře večer okno, že snad slavík přiletí, nebo snad zaspívá v zahradě a vítr přinese alespoň zlomek jeho písně. Císař se nejdříve rozzlobil , ale nakonec poslechl. A opravdu zaslechl slavičí píseň. Čisté jasné tóny, které by mohly jeho Duši i Srdce vyléčit. Slavíka však vyrušil hluk z paláce a píseň byla rázem u konce. Nyní už císaři opravdu nemůže pomoci nic jiného. Teď už slyšel jak zní ta čarovná slavičí píseň a netouží už opravdu po ničem jiném.

A přišla mu opět na pomoc ta malá bezvýznamná palácová služka. Když už byl císař na pokraji sil, přišla do jeho komnaty a vzala ho za ruku. Vedla ho pak ven, bosého a neustrojeného, ven do zahrady, kde se učil naslouchat nejdříve tichu, a být sám tiše. Jeho uši nyní neslyšely palácovou hudbu, nářky dvorních dam ani rady ministrů, ale hudbu noční zahrady, tichý šum větru, kouzlo které spřádá stříbrý svit měsíce a křídla nočních motýlů. A už teď se začal uzdravovat. Jeho duše mohla sama začít zpívat stejně jako za tiché noci zpívá slavík. A když ho císař uslyšel, bylo to jako by se žíznívý napil na poušti. Naplnil svou Duši slavičí písní a ona pak už mohla zpívat stejně jasně a čistě, jako ten malý nenápadný ptáček.
Císař se mohl vrátit do paláce a slavičí píseň si nesl v sobě, zpívalo jeho srdce. A když hluk paláce přehlušil ty křišťálové tóny, věděl dobře kam jít. Kde najít ticho i léčivou píseň.
Myslím, že stejně těžko jak lze slovy popsat slavičí píseň lze popsat Duši. A stejně tak lidé často spí ve svých zlatých komnatách nebo temných jeskyních. Netuší , že existuje něco jiného a krásnějšího než štěstí které mají. Zlobí se když o něm slyší vyprávět, smějí se, zakazují to. Ale najdou se naštěstí takoví kteří uvěří, kteří zatouží a vydají se hledat. Vydají se na Cestu.

A stejně tak jako císař musí vyjít ze svého zlatého paláce do zahrady sám, bez svých ministrů a sluhů, musí jít bosý a bez šperků . Musí být tichý aby uslyšel zpívat slavíka. Stejně tak při hledání Duše musíme potlačit hlasy naší Persony. Utišit touhy našeho astrálního těla, odložit všechny předsudky a komplexy. Nedat se zmást radami svého kamamánasu, který nám takové cesty vymlouvá. Který křičí nejvíc, protože se bojí takové cesty, nebo se možná bojí, že ho necháme doma. Musíme naslouchat hlasu svého srdce a jít. Jít do zahrady, jít po Stezce, která bývá trnitá a hrbolatá. Bývá do kopce a křivá, ale jediná možná. Když necháme doma všechny zbytečné věci, když sebou nepotáhneme celý svůj zlatý palác , půjde se nám o mnoho lépe. Musíme dát pozor, abychom nepromarnili čas tím , že se budeme snažit přestěhovat palác do zahrady, je to totiž zbytečné. Palác v zahradě už dávno stojí, jen přes jeho zdi zahradu nevidíme. Čím méně zbytečností si naložíme na záda tím rychleji se nám půjde, a tím menší hluk budeme dělat v cíli naší Cesty. Nestačí jenom jít, i když už to je často úspěch. První krok je přece nejtěžší. Musíme také ovládat umění ticha. Protože, když děláme v zahradě hluk, žádného slavíka neuslyšíme.

Pokud nedokážeme vytvořit ticho a prázdno, nemáme kam uschovat kouzelnou slavičí píseň. Stejně tak se musíme naučit ovládat hlasy Persony , naladit její struny tak, aby se z ní stal dokonalý nástroj. Pak může Duše začít zpívat. Nástroj se rozezní. Dovolí nám zapomenou co jsme byli a čím jsme se trápili, pak uvidíme čím můžeme být a kdo skutečně jsme. Stačí tak málo, stačí jen opravdu chtít.
Slavík ale nezpívá celou noc, ani každou noc. A stejně tak je čas vrátit se. Císař musí do paláce, musí vládnout, starat se o svou zem. Ale teď už slyšel slavičí píseň. Nic už není jako dřív. Císař už ví že pravé poklady nejsou drahé šaty, koberce, nebo šperky. Nepotřebuje je. Ví, že největší poklad má ve svém srdci. Ten mu nemůže nikdo vzít. A správný císař ví , že stejný poklad může mít každý z lidí.
Tak i člověk, který skutečně našel svou Duši , se nemůže spokojit s tím že ji má. Nemůže být skutečně šťastný, pokud ví že ostatní lidé dosud spí. A tak se stává tím blouznivcem, zpěvákem, bardem , který zpívá ostatním. Svou písní se snaží probudit hluché a slepé, kteří netuší že jsou slepí a hluší. Často je bit či vysmíván, ale nevzdá se. Věřím tomu, že lidská Duše je nesmrtelná, proto věřím že se budou Duše stále probouzet, lidé otvírat oči a slavík v noční zahradě zpívat.

MUDr. Jana Hastíková

ŽIVOT NA ZEMI

2011-04-12T19:11:00.003+02:00

Země a úrovně Života

Planeta Země je pozoruhodná tím, že umožňuje rozvoj Života na různých úrovních způsobem, který na ostatních nám známých nebeských tělesech nemá obdoby. Naše matka Země má také svůj život, který ale přesahuje hranice našeho vnímání. Běžně si my lidé uvědomujeme čtyři úrovně Života a nazýváme je říše minerálů, rostlin, zvířat a svět lidí. Dle esoterní filozofie se jedná o postupné po sobě následující schody rozvoje jednoho jediného Života. První stupeň – minerály – se rozvíjí na fyzické úrovni a rychlost proměny jejich těla je nejpomalejší. Rostliny kromě fyzické úrovně rozvíjí také energii a zvířata ještě k tomu prožívají různé emoce. Jediný člověk rozvíjí mimo již zmíněné úrovně také rozum, v němž se skrývá potenciál vědomého utváření svého života a soužití na Zemi. Kromě toho dokáží někteří lidé také vnímat neviditelné síly, které řídí tento svět, přestože přesahují hranice našich smyslů. Tento cit pro posvátné je také tím, co člověka odlišuje od zvířat a co ho odpradávna inspirovalo ke snaze se tomuto neviditelnému světu přiblížit. K tomu je ale zapotřebí nejdříve umět žít v harmonii s prostředím, ve kterém se člověk nachází.

Harmonie a spolupráce jednotlivých úrovní
Při pozorném sledování přírody a Života v ní si můžeme všimnout důmyslné spolupráce, která se rozvíjí jak mezi jednotlivými druhy v rámci jedné říše, tak i mezi jednotlivými úrovněmi evoluce navzájem. Ptáci vyzobávají drobné parazity z kůže savců žijících ve stádech, kde se mohou navzájem chránit. Více očí a uší zvyšuje bezpečnost a šanci na přežití. V Austrálii poskytují mravenci ochranu housenkám živícím se šťávou z rostlin a za odměnu si mohou pochutnat na sladké medovině, kterou housenky vylučují. Ve dne chrání mravenci housenky svou neustálou přítomností a v noci je dokonce ukrývají v bezpečí svého mraveniště, kde se housenka nakonec i zakuklí a přemění v krásného motýla Modráska černoskvrnného.

Zachování života – způsoby komunikace
Příroda skrývá také různá nebezpečí, kterým se snaží jednotlivé rostliny a živočichové předcházet. Způsoby ochrany života jsou někdy opravdu důmyslné. Akácie, na jejichž listech se začnou pást žirafy či antilopy, dokáží své kamarády v okolí informovat o nebezpečí těkavou látkou, která se vylučuje z listů. Do půl hodiny jsou listy okolních stromů naplněné jedovatým taninem a stávají se pro žirafy velmi nebezpečnými. V Arizoně přivolávají keře bavlníku napadené housenkami chemickým signálem vosičky, které nepříjemné škůdce zahubí. Sloni varují své příbuzné dupáním do země, které vnímají až na vzdálenost 50 km.
Vedle neustálého boje o přežití lze tedy v přírodě nalézt i příklady dokonalé symbiózy a celkově je udržována jistá dynamická rovnováha, která umožňuje přirozený rozvoj jednotlivých druhů.

Role člověka v Přírodě
Jak k tomuto harmonického systému přispívá člověk? Chápe svou roli a uvědomuje si, kdy svému okolí prospívá a kdy je naopak silně destruktivní? A které působení převládá?
V minulosti žilo lidstvo více spjato s přírodou a dokázalo s ní i lépe komunikovat a s citem využívat bohatství, které mu nabízela. Dnešní generace narozené a vychované ve městech znají mnohdy zvířata pouze z knih nebo televizních seriálů. Příroda získala nálepku rekreačního střediska na rozpouštění stresu, zdroje veškerých surovin (které více či méně potřebujeme) a laboratoře moderních vědců, jejichž objevy mají člověku maximálně zjednodušit a prodloužit život. To je ale velmi egoistický přístup, který narušuje rovnováhu už tím, že se stále více bere a méně dává. A ne vždy je výsledek pozitivní. Například nevhodným zkřížením medonosných a afrických včel vznikla včela - zabiják, která je velmi agresivní a životu nebezpečná (dokáže na „nepřítele“ ukrytého ve vodě čekat nad hladinou i desítky minut). Když soucitný člověk pomůže na svět rodícímu se motýlovi tím, že mu rozstřihne zámotek, ze kterého se už hodiny klube, způsobí jen to, že motýl nikdy nevzlétne. Jeho křídla zůstanou zesláblá, protože do nich nebyla vtlačena tekutina z těla motýla, k čemuž by došlo, kdyby se ze zámotku dostával pomalu sám vlastními silami.

Člověk a zvířata
Bylo by tedy lépe, kdybychom se my lidé více snažili přírodu pochopit a poučit se z ní, místo snahy o její ovládnutí a využití. Nám nejbližšími živými tvory, od kterých se můžeme učit, jsou zvířata, naši mladší bratři na cestě evoluce. Jejich způsoby komunikace jsou totožné s našimi, kromě řeči, kterou neovládají. Používají k dorozumění pohled, postoje těla, gesta, mimiku, dotek, vzájemnou vzdálenost i hlas. A z celé škály zvířecí říše mám nyní na mysli domestikovaná zvířata, se kterými je možné rozvíjet soužití nejlépe. Jelikož se nacházíme evolučně o něco výše, měli bychom se my učit porozumět zvířatům a nečekat, že se budou přizpůsobovat ony nám, přestože to mnohé z nich už dávno udělaly.

Základem pro správné soužití je pochopení postojů a pocitů zvířete v situacích, kterým ho vystavujeme. Obecně nejvíce nedorozumění a bolesti vzniká z nevědomosti nebo neochoty akceptovat signály, které nám zvíře dává. Chtít si za každou cenu pohladit kočku, která má sklopené uši, nepříjemný pohled a vrčí, znamená obdržet pár bolestivých škrábanců. Poplácat nebo pohladit nečekaně koně po zádi vyvolá kopnutí, což je jeho instinktivní reakce, když se cítí ohrožen. Bez ohledu na to, že je to již kůň domácí, v okamžiku ohrožení se bude chovat stejně jako kůň divoký. Ve volné přírodě je totiž neustále potenciální kořistí predátora plížícího se tiše a nepozorovaně zezadu, a proto je stále ve střehu a připraven utéct nebo kopnout. S tímto vědomím může ke koni člověk přistoupit tak, aby se ho nebál - pomalu a zepředu, aby na něj viděl. Může mu nechat očichat nové sedlo nebo překážku, dát mu možnost prohlédnout si novou halu, ve které chce trénovat a ušetří tím mnoho stresu a napětí oběma.

Zacházet se zvířaty správným způsobem vyžaduje porozumět lépe jejich jazyku. Když člověk pochopí lépe komunikaci zvířat mezi sebou, dokáže pak svými gesty, hlasem a pohyby těla napodobit řeč zvířat, která mu lépe porozumí a budou snáze spolupracovat. Když si uvědomí, jak velký je rozdíl mezi životem, který žije zvíře ve volné přírodě a tím, který mu nabízí v zajetí, může se mu snažit životní prostor co nejvíce zpříjemnit. Ať už úpravou výběhů v ZOO na velké plochy bez plotů oddělené hlubokými příkopy, aby to bylo co nejbližší volné přírodě nebo např. „hračkami“ k zabavení koně ve stáji, aby psychicky nestrádal kvůli malému prostoru. Ve volné přírodě by žil na ploše čtyř tisíc hektarů, což se s pár metry ve stáji nedá srovnat. Kočky a psi si potřebují hrát ještě více.

Zvláštní schopnosti zvířat
Řada zvířat má mnohem lépe vyvinuté smysly než my lidé a pozorné sledování jejich chování nám může pomoci rozpoznat blížící se nebezpečí nebo předpovědět průběh nadcházejícího ročního období. Např. všechna zvířata signalizují s předstihem zemětřesení svým chováním. Slyší hlasy Země, které jsou pro nás nezachytitelné, cítí otřesy půdy nebo statickou elektřinu uvolňující se v nitru planety. V Číně byl koncem 20.stol. zachráněn milion lidí před následky zemětřesení díky pravidelnému sledování chování zvířat v ZOO.
V Británii je možné předpovědět, jaká bude zima, podle toho, které místo si vyberou malá sluníčka červená k přezimování. Když bude mírná zima (do -10 ºC), zůstávají nad zemí a přežijí, pokud má bude zima tuhá, ukrývají se pod zem. Během desetiletého výzkumu se sluníčka ani jednou nespletla.
Další ze schopností mají divoké husy, které vnímají geomagnetické pole Země a orientují se podle něj při přeletu nad oceánem. Toto pole vnímají i mořské želvy, které se po 30 letech vrací s jistotou na místo svého rodiště naklást vajíčka. Mořští živočichové mají v sobě jakési biologické hodiny a přesně rozpoznají dobu přílivu, i když jsou vytrženi ze svého přirozeného prostředí.
Svými schopnostmi nám pomáhají i speciálně cvičení psi ať už v kriminalistice nebo zdravotnictví. A nemůžeme zapomenout ani tvory, od kterých bychom se mohli učit snad nejvíce – mravence a včely. Jejich společenství je tak dokonalé a disciplinované, že nad tím zůstává rozum stát.

Moudrost Přírody
Žijeme v době, kdy se mluví o planetární ekologické krizi, kterou způsobily necitelné zásahy člověka do krajiny a příroda nás různými způsoby stále častěji upozorňuje na to, že je narušena přirozená rovnováha a chybí skutečné soužití. Místo něj lidstvo jen využívá všechen život kolem sebe. Dříve měli lidé k přírodě větší úctu. Můžeme vzpomenout příklad severoamerických indiánů, kteří z uloveného bizona zpracovali naprosto vše včetně kopyt a rohů. Dnes známe případy pytláků, kteří jsou schopni usmrtit slona jen kvůli jeho klům. Není už načase, aby se člověk přestal cítit pánem Země a uvědomil si, že je pouze jednou z jejích součástí? Není už načase, aby se naučil chovat k přírodě jako přítel a neviděl v ní pouze zdroj potravy, zábavy a bohatství?

Říká se, že kdybychom přišli o všechny knihy světa, objevili bychom postupně opět veškerou moudrost v Přírodě tím, že bychom se v ní znovu naučili správně číst a rozumět jejímu jazyku. Museli bychom k tomu znovu otevřít své srdce a duši, abychom uviděli i věci za hranicemi našich smyslů. A probudili bychom znovu přirozenou úctu k Životu na jakékoli úrovni projevenou zdvořilostí k minerálům, rostlinám, zvířatům, lidem i neviditelným silám. Stačilo by být trochu skromnější a pozornější. Proč nezačít hned?

Jana Kučerová

PRÁVĚ VYŠLO!

2011-02-26T12:42:00.002+01:00

ALCHYMIE
Delia S. Guzmán
Alchymie je těžce pochopitelnou skutečností; byla vždy tajnou vědou a filozofií,
a proto se nám zdá zvláštní i dnes. Když ve středověku alchymie znovu získala na síle – a říkám znovu, neboť přichází z dávné minulosti –, opět ji provázely její značně skryté metafyzické prvky, teoretické vědomosti z velké části ztracené a praktické poznatky, které se musely prověřit ve skutečnosti, aby se prokázala jejich autentičnost a účinnost.

BUDDHA SIDDHÁRTHA GAUTAMA
Jorge A. Livraga
Narodil se ve šlechtické rodině z kasty kšátrijů neboli válečníků v současném Nepálu, v královském paláci v Kapilavastu, přibližně 150 km severovýchodně od města Benáres. Současné výzkumy uvádějí datum 563 př. n. l., které téměř souhlasí se starodávnými indickými tradicemi, jež zařazují jeho narození do doby od 600 př. n. l. až 543 př. n. l.
…Jeden z jeho učitelů ho popisuje takto:
„Velké upřené oči tohoto chlapce, které se třpytí pod výjimečně klenutým čelem, s údivem pozorují svět. V těchto očích se nachází propast smutku a vzpomínek. Své dětství strávil v posvátné zahradě svého otce v přepychu a zahálce. Všechno ho dokázalo rozesmát, avšak nic nemohlo oddálit onen předčasný stín, který zahaloval jeho tvář. Nic nemohlo utišit neklid jeho srdce. Byl z těch dětí, které nemluví, neboť na svůj věk přehnaně přemýšlejí.“

ETIKA V MEDICÍNĚ
Antonio Alzina
Lékařská péče o nemocné je čin v zásadě lidský, který má etický rozměr. P. Peiro, který se zabývá lékařskou deontologií, nám říká: „Není možné žít bez morálního řádu, jemuž by nebyly podrobeny naše činy.“

GIOVANNI PICO DELLA MIRANDOLA
(ŘEČ O DŮSTOJNOSTI ČLOVĚKA)
Martina Flaitingrová
Klášterní chodby byly tíživě tiché. Nikdo raději nevycházel, všichni setrvávali v modlitbách. V dálce zaznívaly kroky těch, kteří měli neodkladné poslání, a rušily atmosféru rozjímání. Hodiny plynuly a jeho stav se neměnil. Lékař již nedával žádnou naději. Pacient trpěl v horečce, statečně a důstojně. Aniž by to kdokoli vyslovil, všichni tušili, že jejich bratr umírá. Mladé tělo nemocného bylo pohublé, téměř se ztrácelo pod přikrývkou, tvář si však stále uchovávala svou jemnost a zářivou krásu, pro kterou byl mnohými obdivován a ženami milován. I přes bolesti, které mu nemoc působila, byly jeho oči klidné a čisté. Bratr byl připraven. Jeho duše se už vzdalovala v očekávání nových světů, o kterých dosud jen snila. Psal se 17. listopad léta Páně 1495. V tento den duše filozofa Giovanniho Pico della Mirandoly opustila tento svět po dvaatřiceti bouřlivých letech boje za pravdu a svobodu člověka.

CHAMPOLLION A ROSETTSKÁ DESKA
Kamila Hermannová
19. 5. 1798 vyplul budoucí císař Napoleon s flotilou 328 lodí a 38 tisíci muži na palubě směrem k Egyptu. Oficiálním cílem této výpravy bylo narušit britské spojení s Indií, avšak nebyl to cíl jediný. „Vojáci! Čtyřicet století hledí na vás!“ prohlásil Napoleon na egyptské půdě. A takto začal kromě bitev také největší archeologický výzkum své doby. Na palubách Napoleonových lodí cestovaly desítky astronomů, geometrů, mineralogů, historiků, orientalistů… A mnohdy tito muži pochodovali v čele armády a jejich neúnavná touha po vědění překonávala strach z nebezpečí a smrti.

MAYOVÉ
Slavica Kroča
Přestože máme k dispozici velkolepé odkazy této starodávné civilizace v podobě staveb, umění a tradic přenášených ústní formou, nebo dokonce zaznamenaných v různých kodexech a několika textech, v okamžiku, kdy o ní chceme pojednávat, ocitáme se před další záhadou jejího původu.
Jedna z mnoha teorií říká, že Mayové přišli z Asie přes Beringův průliv a stěhovali se směrem na jih, zatímco další, protichůdná teorie se snaží dokázat, že migrovali z Polynésie do Jižní Ameriky a stěhovali se na sever. Není důvodu, aby kterákoli z těchto teorií nebyla platná, avšak snad nejlépe se k tomu vyjádřil mexický archeolog Alfonso Casa slovy: „A proč bychom jednoduše nemohli být odsud?“

PROČ LŽEME?
Delia S. Guzmán
Aniž bychom se museli uchylovat k přesným definicím, bez jakýchkoli pochyb víme, co jsou to lži. Všichni je používáme a trpíme jimi. Rádi bychom je vymýtili, a přesto je nakonec akceptujeme jako nutné a nepřekonatelné zlo.
Proč? Proč lžeme proti své vlastní vůli? Proč snášíme to, že lžou nám? Existuje snad něco silnějšího nežli lež, co zůstává utajeno povrchnímu pohledu?

ZÁHADA JMÉNEM H. P. B.
Jorge A. Livraga
Je jisté, že kvůli určité míře stručnosti každé práce, nelze obsáhnout mnoho zajímavých charakteristik tak zvláštní osobnosti a tím méně jejího obrovského díla, v němž shrnula a vyložila starodávné východní texty. Avšak naše filozofické stanovisko zcela zbavené fanatismu a sentimentality zachycuje zřetelným způsobem fascinující aspekty Heleny Petrovny Blavatské a jejího prostředí.
Narodila se v Jekatěrinoslavi, ve městě ležícím na pravém břehu Dněpru, jehož vody se u Oděsy v Rusku vlévají do Černého moře, o půlnoci z 30. na 31. července roku 1831. Je zajímavé, že tato noc má pro ruský národ stejný význam jako svatojánská noc v jiných oblastech západní Evropy... Je to magická noc.

REINKARNACE JAKO ZÁKON PŘÍRODY

2011-02-21T15:55:00.006+01:00

Vše je cyklické
Chceme-li dnešnímu člověku dobře a srozumitelně vysvětlit existenci a smysl reinkarnace, je nezbytné se uchýlit k jednoduchým a srozumitelným příkladům. Tyto příklady musí být schopen pochopit a zároveň si je i ověřit, ať už za pomoci svých vlastních zkušeností a pozorováním přírody, nebo za pomoci knih, filmů apod., tedy prostřednictvím práce a zkušeností lidí, zabývajících se vědeckým zkoumáním viditelného světa. Pro současného „přírodovědce“, ať už se zabývá jakoukoliv částí přírody, je cyklické opakování rozličných fenoménů samozřejmostí. Jen pro úplně nejjednodušší mysl je tento zákon přírody skrytý. Je naprosto zřejmé, že bez opakování není poznání.

„Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího, než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, Reinkarnace ve 21. století)

Pro našeho obyčejného člověka i vědce by nebylo možné nic poznat, nic pochopit, pokud by neměl řadu příležitostí své pozorování opakovat, znovu vnímat a znovu hodnotit. Bez opakování není zkušenost, a pokud by i byla, v jakémkoliv smyslu uniká její význam, protože k čemu bychom ji využili? V přírodě, jejíž je člověk součástí se tedy nezbytně projevuje zákon cyklů, který ji neúprosně vede za získáváním zkušeností, za poznáváním. Z tohoto aspektu je také nezbytné, abychom naše posluchače dostatečně poučili o existenci Jednoho Života, který proniká Universem a prostupuje všechny jeho úrovně, ty, které se našemu chápaní jeví jako neživé, i ty které nás natolik převyšují, že jejich vlastní život vůbec nevidíme a jejich existenci obvykle nanejvýš tušíme a věříme v ni. Rozdělíme-li viditelnou přírodu, tu, kterou dokážeme nejlépe vnímat, v souladu s vědou na tři viditelné říše (minerály, rostliny, živočichové) a přidáme-li jako čtvrtou skupinu samotného člověka, kterého z hlediska jeho duševních vlastností nemůžeme se zvířaty postavit do jedné řady, můžeme si uvést několik příkladů cyklických jevů, charakteristických pro každou z nich. Každá z těchto skupin se liší svou úrovní poznání, úrovní nasbíraných zkušeností, a z tohoto důvodu se odlišují i její projevy života.

Svět minerálů žije
Hledat a nacházet nebo nenacházet Život projevující se v minerální říši je svým způsobem paradoxní, protože pro někoho je tato skutečnost naprosto zřejmá a pro někoho naprosto nepřijatelná, s celou škálou názorů mezi těmito hraničními. Přesto, obrátíme-li se k nejrůznějším tradicím filozofickým a náboženským, získáme dostatečnou oporu argumentů pro tuto skutečnost. To, co je pro nás nejdůležitější, jsou argumenty týkající se existence něčeho vyššího, než je tento viditelný, eventuelně vnímatelný svět. Není důležité, jak toto vyšší pojmenujeme, zda použijeme pojem Bůh nebo jakékoliv jeho pojmenování, nebo se budeme držet filozofických termínů Absolut, Jedno, Idea a podobně. Důležité je, že všechna náboženství i filozofie o tomto Jednom mluví jako o původu všeho a pronikajícím celým univerzem i jeho jednotlivými částmi. Bůh je v nás a snad ještě lépe je říci my jsme v Bohu. On je příčinou jediného vše pronikajícího Života, který se projevuje skrze nespočetné formy, skrze rozličná těla. Pokud tato pravda platí, stejný vztah k Bohu mají i minerály.

„Z hlubin Jediného Bytí, nepochopitelného, vymykajícího se jakékoli myšlence i slovu, vycházející Logos tím, že sobě samému stanoví jakési meze, vytyčuje dobrovolně meze vlastní své Bytosti – povstává jakožto projevený Bůh a sleduje vymezenou takto sféru své činnosti, nastiňuje jeviště svého vesmíru (kosmu). Uvnitř této sféry vesmír se rodí, vyvíjí se i zaniká. Žije, pohybuje se, existuje v Něm. Látka světová jest z Něho výronem, její síly a energie jsou proudění Jeho života. On jest bytostně přítomen v každém atomu vše pronikaje, vše udržuje, vše rozvíjeje. On jest života počátkem i koncem, života příčinou i předmětem. Jest všehomíra střed i obvod; svět vystaven jest na Něm, v něm má základ bezpečný a v Něm dýše jako ve svém uzavřeném ovzduší. On jest ve všem a všecko jest v Něm.“ (A. Besantová, Odvěká moudrost)

Cykly v životě minerálů
Zkoumat tento svět z hlediska projevu zákona cyklů není při našem současném vědeckém poznání nijak obtížné. Mnohem obtížnější bývá vysvětlit, že i minerály žijí svůj vlastní život. Život v mnohem pomalejším rytmu než je náš, ale také velmi odlišný od toho, co je prioritou života našeho. Ale pokud dokáže naše vědomí přijmout výše uvedené myšlenky a naším srdcem pocítíme svůj podíl na Božském, je již pouze krůček k pochopení vlivu Jediného Života na cyklické proměny světa minerálů.

„Písek, který se stane kamenem, nebo kámen, který se rozpadne v písek, je dalším příkladem, který beze všeho uznáváme, protože neodporuje rozumu, stejně jako příklad vody, která se stane mrakem, a mraku, který se znovu přemění na vodu.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Začneme tedy u cyklů velkých, které sice nepozorujeme osobně, ale které jsou dostatečně prozkoumány a se kterými jsme se seznámili ve škole. Minerální říše prochází neustálými velkými cyklickými změnami, které mění v jednotlivých érách tvář celé planety. Podle těchto velkých geologických procesů jsme dokonce rozdělili celou dlouhou historii naší planety. Protože kromě sebe sama, při této aktivitě ovlivňuje říše minerálů velmi významně všechny živé bytosti a jejich život na této planetě. Pojmy prvohory, druhohory atd. jsou nám všem známé a tato historická a geologická období jsou právě výsledkem velkolepých cyklických změn v minerální říši. Mění se tvář planety a podmínky pro život všech bytostí, a to v neposlední řadě samotných minerálů, které se tohoto procesu účastní. Velké množství homogenizovaných minerálních prvků je vyneseno z hlubin země, aby začalo svůj pomalý krystalický život, mnoho stávajících minerálů se tímto procesem dostává do zcela jiných podmínek, kdy se mění tlak, teplota i všechny ostatní vlivy okolí a musí se těmto podmínkám přizpůsobit. Další množství je opět vrženo do sjednocujících hlubin země, aby jejich látka byla v procesu tvoření jednoho dne opět použita.

Minerální substance, vyvržená z hlubin země se stává substrátem, skrze který se projevuje život na minerální úrovni. Zrodí se jednotlivé skupiny, které rozlišujeme na základě jejich chemického složení a svým vlastním tempem se pustí do uskutečňování řádu, Zákona pocházejícího od Boha. Proces krystalizace a zrození nádherných krystalických forem minerálů je tím nejvýraznějším příkladem. Na základě jejich vlastních rozdílných vlastností nebo rozdílných vlastností prostředí, kde se nacházejí, se tento řád projevuje různě, ale dohromady se účastní na velkolepém a bezchybném díle jehož výsledkem je příroda.

„Uvolněný život, tj Monáda rozvíjel se dále těmito říšemi, až svým pořadem v příslušnou dobu dospěl pláně fysické, kde počal seskupovati éter a udržovati jej v ohraničených útvarech, jimž proudilo, probíhalo žití a do nichž vpraveny byly hmoty pevnější, tvoříce první nerosty. Knihy krystalografické svědčí, jak krásně jeví se číselně i měřicky linie, jimiž tyto formy jsou konstruovány. Je z nich samozřejmo, jak Život působí ve všech nerostech, byť i sebe více tísněn, vězněn a omezován .“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Život a cykly v říši rostlin
V případě rostlin snad nenajdeme člověka, který by pochyboval o jejich životě. Podobně jako my rostou a rozmnožují se, a mnozí také vědí, že rostliny dýchají. Také cykly v jejich životě jsou pro nás srozumitelnější a ve většině případů i nám blízké, protože se objevují i v našem vlastním životě. Snadno můžeme mluvit o cyklu zrození a smrti, cyklu rozmnožování nebo aktivity a odpočinku. Cykličnost jako základní zákon můžeme pozorovat i na samotných rostlinných tělech. Při růstu rostliny se její listy, větve i květy rodí a rozvíjejí vždy ve spirále a obvykle, s ohledem na vnější vlivy, i po stejné spirále odumírají. Kmen stromu se rozrůstá v cyklicky se opakujících etapách, které na řezu můžeme snadno pozorovat. Na rozdíl od minerálů, kteří v průběhu života hledají dokonalou fyzickou formu, je život rostlin usměrněn na práci s energií, kterou přijímají jako dar Slunce, shromažďují ji a tak umožňují život i zvířatům a člověku. Zkušenosti z období evoluce v říši minerálů však nezůstávají ztraceny. Pouze jsou využívány v rozmanitých kombinacích, které rostlinám umožňují jejich vlastní život v nejrůznějších podmínkách. V tomto klidném, tichém a mírném světě rostlin je život zjevně patrný a nikoho nepřekvapí, když se semene dubu vyroste opět dub a ze semene pšenice opět pšenice. Tak se život projevuje prostřednictvím řádu skrze nejrůznější formy a pomalu poznává sebe sama.

„Cyklus, který se odvíjí od semínka až k rozvinuté rostlině, jejíž plody znovu zrodí semínka, nám jasně vypráví o energii, jež koluje v různých formách, aniž by se ztrácela.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S. Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Život a cykly v říši zvířat

Mnohé cykly, které prožívají zvířata, jsou samozřejmé i pro nás. Stejně jako ona jsme ovlivněni střídáním dne a noci, stejně jako ona zažíváme radost a smutek, stejně jako ona je většina z nás ve svém jednání vedena vášněmi. Jediný Život se v této říši projevuje skrze formování těla astrálního. Rozdíly v jeho rozvoji rozeznáme zcela jasně, pokud porovnáme emocionální život žížaly, lenochoda a psa nebo kočky. Přesto jsou mnohé cykly, ovlivňující život zvířat pro nás záhadou, protože jsou velkolepé a vědou těžko vysvětlitelné. Jak například vědecky vysvětlit bez schopnosti zvířat se abstraktně dorozumívat a plánovat stěhování ptáků do teplých krajin, loveckou taktiku vlčí nebo lví smečky, nebo hromadnou sebevraždu přemnožených lumíků, z nichž většina, ale ne všichni, se vydá na pouť, která nevyhnutelně končí smrtí a umožní tak přežít těm, kteří zůstali? Přestože se nám v mnohém podobají, staří mudrci, obzvláště z východu, nás učí, že jejich duch ještě ve svém vývoji není individualizován. Zvířata mají společnou duši, která jim umožňuje jednat rozumněji, než jaké jsou jejich individuální schopnosti. Na rozdíl od minerálů a rostlin mají zvířata ještě větší schopnost díky svému pohybu využívat změn fyzického těla k přizpůsobování se měnícím se podmínkám i využívat energie ke svému přežití.

„Když dosáhla rozvíjející se Monáda velké stability formy ve mnohých nerostech, vyvinula se pak větší tvárnost (plastičnost) formy v říši rostlinné, kde ji spojovala s trvalostí organisace. Ještě s větším důrazem byla zvláštní charakteristika vyjádřena v říši živočišné, dostoupila pak vrcholu rovnováhy v člověku, jehož fyzické tělo je vytvořeno ze součástek rovnováhy velice labilní, umožňujících takto co nejširší přizpůsobování se, přece však udržováno jest pohromadě ústřední silou soudržnou, která vzdoruje všeobecnému rozkladu za nejrozmanitějších podmínek.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Život a cykly člověka
Přestože, jak již bylo uvedeno, sdílí člověk mnohé své cykly s nižšími říšemi přírody, je nutné si uvědomit, že není vše, co je přirozené např. pro zvíře, stejným způsobem přirozené pro člověka. Již jsme připustili, že počátkem i koncem univerza i všeho v něm je Jedno, Absolut, Bůh, i to, že Jediný život, který z něho vychází se skrze mnohé formy do něho postupně vrací. Každá z etap evoluce má tedy své vlastní projevy, povinnosti i své vlastní prožití a aplikaci universálního řádu a tedy i zákona cyklů. Vše odpovídá dosažené úrovni vědomí. Člověku je vlastní rozum, i když podle všech mudrců pouze jeho nižší část. Díky rozumu máme možnost, jako první mezi známými živými tvory, být skutečnými pány svého osudu, být skutečným Individuem. Všechny předchozí říše jednají nevědomě v souladu se zákony přírody. Člověk, který má tyto epochy za sebou, díky rozumu, má schopnost obrátit vše ve zmatek, ale tím, jak se učí rozum používat, poznává sebe sama a své místo v přírodě. Opět se vrací ke své podstatě a přimyká se o své vlastní vůli k dodržování Zákona.

„Jest kontinuita života stejně jako kontinuita formy, a právě pokračující život, se stále větší mocí latentních předtím energií, uváděných v činnost podněty forem za sebou následujících – zachycuje a střádá v sobě zkušenosti, nabyté, pokud ve formách těch byl uzavřen, neboť zanikne-li forma, pak chová v sobě život právě jen tyto zkušenosti, a to větším množstvím nastřádané energie, hotov vlíti se do nových, od minulých forem odvozených tvarů a to i s touto nově získanou zvětšenou zásobou energie.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Reinkarnace jako zákon přírody
„Ve smrtelné tělo se halí nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničitelný duch. (Bhagavadgíta)
„Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a poněvadž se nezrodil, nemůže nikdy zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá“ (Bhagavadgíta)

„Jako člověk odkládá starý šat a bere si nový, tak i duch odkládá vysílené tělo a vstupuje do těla nového.“ (Bhagavadgíta)

Aby život jako takový měl smysl je nezbytné, aby to, co bylo prožito, zůstalo zachováno. Žádná známá éra kromě té naší, nikdy nepopírala existenci Ducha a Duchovního světa jako příčiny světa našeho. Přesto i v naší době jsou popírači ve výrazné menšině. Protože svět forem a těl je svět na kterém provádíme orbu, setbu a sklizeň, je nutné, abychom s tím, jak rostou naše vnitřní potřeby a zkušenosti hledali nová pole, která nám poskytnou úrodu toho, co je pro nás v současném okamžiku nedostupné. Nemluvíme v tomto případě o jídle, ale o potřebách naší duše a Ducha. Vezmeme-li tedy kontinuitu Života jako skutečnost, což nám potvrzují mnozí, jejichž moudrost byla potvrzena dějinami, dává tato kontinuita smysl tehdy, je-li směřováním k dokonalosti, poznáváním sebe sama a návratem k našemu Otci-Matce.

Skrze reinkarnaci jako lidé procházíme cestou vedoucí k činům dobra a lásky, k činům, jejichž úsilí nesměřuje pouze k nám, k činům jejichž snahou je vytvořit lepší budoucnost. Učení o reinkarnaci nám dává možnost pochopit, že naším osudem je sbírat skrze mnoho životů nové zkušenosti a postupně zušlechťovat sebe sama. V tom nám pomáhá sama příroda tím, že cesta, po které kráčíme je určena a dána zákonem Dharmy. Zákon, který nás na této cestě udržuje a neustále nás vrací do správného směru, zákon Karmy, dává smysl samotné reinkarnaci.

Zákon Karmy „Stanoví že ve světě ducha přináší každá příčina odpovídající důsledek se stejnou pravidelností, s jakou ve fyzickém světě jeden a tentýž jev vždy vyvolává jeden a týž důsledek.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Svůj vlastní život si tak každý člověk vytváří sám z nesčetného množství svých vlastních činů, ať už se odehrávají na úrovni fyzické, energetické, emocionální nebo rozumové, protože na všech těchto úrovních vyvoláváme konkrétní důsledky, které se projeví ať už v tomto, nebo v příštích životech. Pokud toto nevnímáme, příčinou je pouze naše neznalost zákonů přírody a duchovního světa. To, o co se musíme v tomto našem evolučním okamžiku snažit, je rozvoj našeho morálního života. Nemusíme se zbavovat vášní, které jsme zdědili z našich zvířecích dob, ale musíme je transformovat. Lásku vášnivou musíme proměnit v nesobecký cit. Máme-li následovat zákony přírody, musíme vždy hledět před sebe, tam kde se nachází více lidského a méně živočišného.

„Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Joga“ od Karma-činnost a Joga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po “dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Jako lidské bytosti si musíme uvědomit, že tím, kdo může transformovat náš život je rozum a proto musí být naše činy rozumné. Tento rozum ale musí být spoutaný naší vůlí, naší disciplínou. Musí být naším sluhou, ne naším pánem. Protože jinak strávíme život prožíváním jeho intelektuálních hrátek a budeme míjet šance, které před nás klade zákon Karmy, který nás vede po cestě evoluce. Místo toho si vysloužíme trpké ovoce svých činů. Cílem cesty člověka je Člověk, dokonalý, nesobecký, žijící v harmonickém vztahu se sebou samým i vesmírem všech věcí a bytostí, které ho obklopují, Člověk, který nalezl sebe sama a odhalil, že „On jest ve všem a všecko jest v Něm.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Ing. Miroslav Huryta

ČLOVĚK A JEHO JMÉNO

2011-02-10T13:17:00.000+01:00

Význam jména
Lidská jména jsou pravděpodobně stará jako lidstvo samo. Vždy bylo jméno symbolem a i česká tradice mu připisovala obrovský význam. Jméno představuje uvědomění člověka sebe sama, pochopení možností, kterých se mu skrze jméno dostává. Pojmenování člověka (nejen dítěte, ale i dospívajícího či dospělého) nesloužilo nikdy pouze k odlišení jednoho člověka od druhého. Znamenalo určitým způsobem oživení bytosti, která má naplnit svůj osud. Snad proto se také v některých krajích jméno šeptalo do ucha novorozenci, jinými slovy „vdechlo“, vždyť dech je spojován se životem. Nesmíme zapomenout ani na důležitost rodu, se kterým bývalo jméno spojováno.
Jméno mívalo i tajemný význam, proto se někde setkáváme s odporem prozradit své jméno cizinci. Často se jméno dítěte uchovávalo v tajnosti až do poslední chvíle, mnohdy nesmělo být vysloveno až do pokřtění. Někde se neprozradilo jméno ani třetí ani sedmý den po narození, protože se věřilo, že dítě bude prostořeké, nebo na sebe všechno poví.
Na druhou stranu, pokud někdy někdo chtěl vzít někomu volnost či lidskost, zbavil dotyčného jména, a tím ho ponížil na „ne-člověka“, ale na věc. Ať skrze označení číslem, písmenem v řadě, či pouhým obecným oslovováním.

První jména
Podle křesťanské a židovské tradice byli prvními lidmi Adam a Eva, kteří podle Bible dostali jméno od Boha. Adam pochází ze starohebrejského Hádám – „prsť“, „hlína“, „zem“ – byl stvořen z hlíny. Eva vzniklo z Havváh – „živá“, „životadárná“, ta, jež dává život. Tento příklad vysvětluje, že jméno by nemělo být pouhým módním prvkem (jak se často stává a znají to všechny současné generace), ale mělo by spojovat jedince se světem tím, že mu pomůže najít svůj úkol, své poslání.

Jaká tedy volili naši předci jména pro své děti?
Nebudeme konkrétně vyjmenovávat ani číst v kalendáři, podíváme se spíše na důvody, proč se lidé jmenují právě tak, jak se jmenují.
Naši předkové měli na mysli, aby jméno, které dostane jejich potomek, bylo pěkné, významné a šťastné. Často volili mezi jmény po jednom z předků. Zároveň se ale objevovala snaha, aby se vyhnuli pojmenování po zemřelém příbuzném, aby dítě také brzy nezemřelo. Samozřejmě se přihlíželo i na datum narození, protože panoval názor, že si dítě své jméno přineslo, že nebyla náhoda, že se narodilo v určitý den nebo v blízkosti dne, který byl např. zasvěcen jednomu ze světců. Nedoporučovalo se dávat jméno „pozpátku“, protože to by znamenalo neštěstí. Velmi časté je pojmenování po rodičích, prarodičích, kmotrech, významných příbuzných, ale také po dobrém příteli, po lékaři či knězi.
Pojmenování, dávání jména bylo jedním z mnoha rituálů na celém světě. Tak se setkáváme s obřady křestu, obřízky, postřižin (první ostříhání vlasů dítěte) nebo dospívání, při kterých dostalo dítě jméno, dárky a bylo začleněno do společnosti. Jménem člověk vstupoval do života a do světa.

Ing. Dana Gabrielová

FILOSOFIE A FYZIKA

2011-02-01T20:12:00.001+01:00

Věda už od svých počátků velmi ovlivňovala filosofický pohled člověka na svět, ve kterém žijeme. Fyzika v posledním století velmi změnila své základní pohledy na přírodu. Bohužel se stala pro mnoho lidí něčím neznámým, před čímž mají respekt a obavu.
Tento krátký článek není vyčerpávající vědeckou prací, ale snahou proniknout alespoň částečně pod povrch fyziky. Snahou zjistit, že mnoho závěrů, které vyplývají z fyzikálních výzkumů a jsou někdy pozoruhodné, jsou velmi blízké starým tradičním učením. Můžeme říci, že v našem století se ve fyzice odehrály dvě nejpřevratnější věci, které změnily pohled na svět. Jsou to - objevení teorie relativity a kvantové fyziky.
Teorie relativity
Na začátku dvacátého století se experimentálně zjistilo, že „na světě existuje maximální rychlost, kterou se může cokoliv pohybovat.“ Této maximální rychlosti se říká rychlost světla. Abychom si to trochu vysvětlili, uvedeme si příklad.
Představme si, že jedeme vlakem a sedíme na sedadle. Kolem našeho sedadla prochází uličkou pan Novák ve směru jízdy. Po silnici, která vede podél kolejí jde pan Konečný opačným směrem. Vlak jede rychlostí 60 kmh-1 a oba pánové rychlostí 5 kmh-1.

Pokud budeme chtít určit rychlost obou pánů z pohledu sedícího pozorovatele, pak pan Novák (jedoucí také vlakem) se pohybuje rychlostí 5 kmh-1 vůči sedícímu pozorovateli a pan Konečný rychlostí 55 kmh-1 opačným směrem (rozdíl rychlosti vlaku a rychlosti pana Konečného). A právě v tomto místě se objevuje velmi podivná věc. Pokud bychom neměřili rychlost pánů, ale rychlost dvou světelných paprsků letících stejným a opačným směrem, naměřili bychom stejně velikost rychlosti - rychlost světla.
Tento experiment byl opravdu provedem (v laboratořích, ne ve vlaku) a výsledek fyziky velmi překvapil. Pan Albert Einstein přišel tedy s teorií - všechno se ve vesmíru pohybuje pouze omezenou rychlostí a maximální rychlostí je rychlost světla. Když toto vše sepsal do rovnic, zjistil, že příroda je sestavena podle zákonů, které říkají: „Prostor a čas jsou relativní.“ Z toho vyplývá , že například čas plyne různě rychle na místě, které se vůči nám pohybuje nebo stojí. Tato „změna plynutí času“ je samozřejmě pozorovatelná jen při vysokých rychlostech - při našich pozemských rychlostech je zanedbatelná.
Abychom ještě trochu vysvětlily tuto teorii, uvedeme si příklad ze života částice „mezon mí.“ Tato částice vzniká (rodí se) při dopadu kosmického záření na povrch atmosféry naší Země. Má velmi krátkou dobu života a rozpadla by se (zemřela) dříve, než by dosáhla povrchu Země. A přesto je možné naměřit dopad této částice na povrch Země. Je to možné vysvětlit právě díky „relativistickému“ prodloužení času - délky života částice.
Tento příklad délky života jedné mikročástice nás přivádí přirozeně k otázce délky našeho života. Pokud se nyní podívame na čas z tohoto pohledu, přestává mít absolutní hodnotu, ale stává se něčím, co je ovlivňováno prostředím, ve kterém žijeme. Uvědomíme si, že stejnou radu nám dávají už stará slova Siddhathy Gótamy Buddhy:
Kdo nahlédl, že svět je jako bublina a v podstatě přeludem,
ten je mimo zorné pole knížete smrti. (Dhammapadam)
Pokud doopravdy upřímně a bez předsudků přemýšlíme o teorii relativity, dojdeme ke stejným závěrům - člověka omezuje čas jen tehdy, když sám chce, aby ho omezoval. Závisí pouze na člověku, jak si bude svůj čas řídit, neboť je relativní.

Kvantová fyzika
Druhou tajemnou částí fyziky našeho století je kvantová teorie. Kvantum znamená určité množství. Kvantová fyzika pojednává o vlastnostech (kvantech) částic mikrosvěta - o energii, hybnosti atd. Na začátku vzniku této teorie, byly opět experimenty - nebylo možné vysvětlit proč například látky vyzařují jen na určitých čárách spektra (jen určitou barvou - například helium, neon); jevy fotoefektu nebo záření černého tělesa atd.
Klasická fyzika, která byla známa už od Isaca Newtona, nedokázala na tyto otázky odpovědět. Dívala se na částice mikrosvěta jako na kuličky, které kolem sebe krouží a narážejí na sebe. Uzrál čas, aby se proniklo hlouběji do tajů našeho světa a změnily se úplně pohledy na přírodu. Zjistilo se, že pohled na mikročástice, jako na kuličky, které mají v určitém čase určitou polohu, je chybný. Nový pohled zavedl termín „vlnová funkce,“ která má zhruba význam pravděpodobnosti, že se v některém bodě v danou chvíli částice nachází. To znamená, že částice je s pravděpodobností 75% v jednom místě, ale z 25% je jinde.
Postupně se objevovaly různé zákony, které se velmi podobaly učení starých filosofů. Například se zjistilo, že je „pokus závislý na pozorovateli.“ Co to znamená? V původní klasické fyzice bylo jedno, zda pozorovatel pozoroval pokus zprava nebo zleva. V kvantové fyzice už záleží na tom co a jak pozorovatel měří. Experiment už nelze oddělit od pozorovatele, neboť se pozorovatel stává jeho součástí.
Obecně nám tento pincip připomene velmi staré učení z tibetského textu Hlas ticha, který do západního světa přinesla Helena Petrovna Blavatská:
Tato zem, učedníku, je Obydlím bolu, ve kterém jsou na stezce těžkých pokušení umístěny rozličné pasti, aby svedly tvé Já oklamané iluzí zvanou „Velké Kacířství,“ což je víra, že je tvá duše odloučena od Jednotného Já, Universálního nebo nekonečného. (Hlas Ticha)
Oba pohledy poukazují na to, že pokud se člověk necítí součástí okolního světa, necítí za něj odpovědnost a neváží si ho - nemůže ho ani pochopit a často se cítí osaměle. Pokud dnes mluvíme o ekologii, jako nové vědě, musíme si uvědomit, že její kořeny jsou ukryty už v dávných učeních stejně jako uvnitř přírodních zákonů.

Svět dualit
Náš svět je světem, ve kterém ke všemu existuje protiklad - teplo a zima, noc a den, muž a žena. V kvantové teorii se tento dualismus projevuje velmi silně - dualismus částice a vlna. Co to znamená? Částice se v určitých situacích projevuje jako hmotná kulička a v jiných jako vlna.
Pokud si například vezmeme zdroj částic (bodový) a dáme před něj stínítko se dvěma otvory a za stínítko promítací plochu, objeví se interferenční obrazce, které ukazují na chování částice jako vlny.

V místě, kam přijdou maxima amplitudy vlny se výsledná intenzita dopadu zdvojnásobí. V místě, kam přijdou dvě opačné amplitudy bude výsledná amplituda nulová (viz obrázek). Naopak charakter částic, jako hmotných kuliček se projeví například při nárazu na atom. Je těžké si představit, jak se může částice chovat dvěma tak odlišnými způsoby. Tento zjednodušený popis obsahuje velmi důmyslné matematické konstrukce.
Dostáváme se tak k moudrosti filosofa Pythagory, který říkal: „Všechny věci jsou čísla.“ To znamená, že každá věc má svou Ideu, podle které je vytvořena. Pokud chceme poznat tuto věc, pak nestačí zůstávat na povrchu a studovat pouze vlastnosti postřehnutelné smysly, protože nás smysly často klamou. Musíme objevit skryté Číslo, nebo Ideál, jak mu říkal filosof Platón.

Osud nebo náhoda
V klasické fyzice existovala představa, že je možné na základě rovnic pro mikročástice předpovědět přesně jejich budoucnost (polohu, rychlost,okamžik srážky s jinou částicí) - pokud by si někdo dal práci a propočítal by tisíce rovnic. To u některých lidí vzbuzovalo fatalistický pocit, že je vlastně vše předurčeno a člověk pak už jen prochází cestu, která je mu přesně vytyčena přírodními zákony. Tato představa ale musela padnout s příchodem kvantové fyziky, protože se zjistilo, že už v základních zákonech pro mikrosvět se musí mluvit o pravděpodobném chování částic nebo o tendencích částic spíše než o přesném chování. Heisenbergův princip neurčitosti se dá přibližně vyjádřit slovy: jestliže měříme rychlost částice velmi přesně, pak už nemůžeme přesně určit polohu. Jestliže přesně určujeme polohu částice, pak už nemůžeme přesně určit rychlost. Přesná znalost jedné veličiny vylučuje přesnou znalost druhé.
Tyto koncepce velmi připomínají staré indické učení o Dharmě a Karmě. Pokud Dharma jsou všechny zákony, kterými se řídí vesmír, pak Karma je schopnost člověka kráčet po této cestě zákona a žít v souladu s přírodou. Pokud Karmu přeložíme jako zákon akce a reakce, pak říká, že pokud se něco neřídí zákony přírody, vyvolává akci. Reakcí je potom bolest, kterou způsobí například nemoc, protože člověk nedodržoval zákon hygieny.
Svoboda výběru, která je zakódována už do mikrosvěta, se projevuje jako možnost člověka vybrat si svou cestu a nést důsledky svého jednání. U částic se této svobodě výběru říka pravděpodobnost.

Jednota v mnohosti
V dnešním světě nedorozumění a nesnášenlivosti je příjemné vidět, jak se vyvíjí snaha po sjednocení všech druhů přírodních sil do síly jediné, která by popisovala všechny zákonitosti. Dnes existují čtyři základní síly (nebo interakce): gravitační, elektromagntická, silná a slabá. Popisují děje na základě přitažlivosti mezi dvěma hmotnými tělesy, na základě elektrických a magnetických jevů a na základě jevů, které se odehrávají v jádře atomu. Existuje snaha sjednotit tyto síly do obecné síly, která by popisovala všechny děje přírody. Na konci minulého století se to podařilo například se silami elektrickými a magnetickými.
V teorii relativity se sjednocují dvě veličiny, které pro běžné chápání jsou téměř nespojitelné - prostor a čas. Vytvářejí veličinu jednu - časoprostor.
Doufejme, že stejně jako fyzici, budou o jednotu usilovat i lidé mimo svět fyziky. Staré tradice vždy tvrdily, že jednota existuje a že všechny cesty vednou ke společnému vrcholu. Krishna v indickém textu Bhagavadgítě vyslovuje naději lidí, když říká:
Věz, že na konci každé cesty čekám Já,
neboť všechny cesty jsou Moje cesty! (Bhagavadgíta)

Vědění a moudrost
Poté, co jsme v krátkém povídání probrali některá témata z fyziky, se možná někteří z nás právem zeptají: K čemu jsou tyto vědomosti dobré? Vždyť bez znalostí kvantové fyziky by nikdy nebyly sestrojeny jaderné zbraně a dnešní ekologická nerovnováha by nenastala, pokud bychom žili prostě a bez vynálezů. Na druhou stranu je zřejmé, že to byla právě věda, která dokázala vytrhnout alespoň některé oblasti ze strachu z hladu. V historii překonávala temné části dějin a pomáhala člověku se vždy narovnat a odhodit slepotu pověr.
A tak vždy, když šlo dohromady technologické vzdělání a vzdělání ducha, člověk z toho měl prospěch. Pokud se rozvíjela pouze technologie, člověk často v důsledku tohoto rozvoje trpěl. Slova starého čínského mudrce Lao-ć to potvrzují:
Kdo je moudrý, není učený,
kdo je učený, není moudrý.
Povolaný neshromažďuje.
Čím více dělá pro druhé,
tím více má.
Čím více dává druhým,
tím většíje jeho bohatství. (TAO-TE-ŤING)

Mgr. Aleš Gabriel

PROČ POTŘEBUJEME FILOSOFICKOU OPORU V BIOLOGICKÉM VÝZKUMU?

2011-01-26T14:45:00.001+01:00

Pokud bylo 19. a 20. století obdobím velkého rozvoje techniky, pokroku od parního stroje k elektřině a konečně k mikroprocesorům a telekomunikacím, pak konec 20. a začátek 21. století přináší velký zájem o výzkum v oblasti biologie.
Filosof a biologie. Pokud tento vztah chápeme v tom nejširším slova smyslu tzn. filosofie jako láska k moudrosti a biologie jako věda o životě ve všech jeho projevech, pak existuje několik základních východisek, axiomů, které nám přinášejí oporu.: Příroda je živá bytost, člověk je její součástí a v něm jsou obsaženy v malém zákony přírody, vše existuje v jednotě, která je řízena Bohem. Toto široké a komplexní pojetí biologie není zdaleka většinovým pohledem a převažuje mechanické chápání zákonů přírody, které odpovídají jednomu stroji, který je sice neobyčejně komplikovaný, ale je to stroj. Tento pohled je velmi problematický, neboť vnímá Přírodu jako něco, co lze snadno ovládat, pokud nejdeme ty správné páčky. A pak neexistuje to nejdůležitější - potřeba Přírodu vnímat, chápat a SPOLUPRACOVAT s ní.

Jak vystavět základy nejen nové „filosofické“ biologie, ale všeobecně nové vědy můžeme najít v Základech akropolitánského ideálu.:
„Cesta Vědy musí na začátku odstranit všechna tabu typická pro pomíjivé módy a nesmí kategoricky popírat to, co neví nebo nemůže dokázat. Především musí cítit svobodného ducha, následujíc tímto cestu pokrokového přibližování k pravdě. Věda nevytváří to, co objevuje, nýbrž znovu objevuje věčné zákony přírody. Nesmí ničit, právě naopak, hledat prostředky k podpoře budování lepšího světa.“
„...Je potřeba Nová Věda, která nebude pokládat za důležité pouze provádění experimentů, nýbrž také představivost. Filosofická věda, která bude čestně hledat pravdu o Základních Zákonech, jež řídí Universum, než aby hledala novou barvu, která podnítí zájem zákazníků o další z mnoha zubních past. Aby nesloužila těm, kteří nejlépe platí, nýbrž těm, kteří ji nejvíce potřebují. Humanistická Věda, která nepopírá člověka, ani Přírodní Harmonii ani Boha. Neboť poznání není v rozporu s vědomostmi, nýbrž je dostupnou formou veškeré Moudrosti. Věda, která se dostane ke všem a bude všem prospěšná, nebude naši planetu ani ohrožovat, ani znečišťovat...“. „ Kdyby se to, co se utrácí na politikaření, v průběhu století vynaložilo na výzkum, dávno bychom zvítězili nad rakovinou a hladem.“

V jaké fázi rozvoje biologie se nyní nacházíme? Teprve před několika lety byla přečtena kompletní genetická informace člověka a již dříve genetické kódy mnoha baktérií, rostlin a živočichů, zvláště těch, které člověk používá k biologickému výzkumu. Na řadě jsou další organismy a nic nebrání tomu, aby se to udělalo. Je jen otázkou několika let, kdy se vše zdaří a budeme vlastnit knihovny genetických informací všech žijících a některých i již vyhynulých organismů. Byla takto přečtena a zaznamenána posloupnost jednotlivých strukturních kamenů deoxyribonukleové kyseliny, kterou uchovává každá buňka ve svém jádře a na základě, které je schopna před rozdělením tuto genetickou informaci zdvojit a předat neporušenou do dceřinné buňky. Na základě této konkrétní genetické informace můžeme odhalit některé nové geny, můžeme říci, která bílkovina je určitým úsekem kódována, ale vcelku známe funkci a význam jen u zlomku s celého množství genetických informací. Je to stejné jako kdybychom měli ohromnou knihovnu čítající milióny svazků, které sice všechny používají písmena, ale u naprosté většiny ani netušíme o čem píší a ani nestihneme všechna jednotlivá slova přečíst. Zrodil se nový obor, který se někdy nazývá bioinformatika, kdy se do výzkumu zapojí výkonné počítače, které porovnávají jednotlivé struktury, hledají podobnosti genů mezi jednotlivými organismy a snaží se odhalit jejich genetickou příbuznost. Vlastníme gigabajty informací, ale víceméně nevíme co si s nimi počít. Každý je trochu rozumný vědec dobře chápe, že tyto informace jsou pouze začátkem.

Další větev biologického výzkumu kráčí směrem k poznávání jednotlivých genů – tedy úseků genetické informace, které mají určitou funkci. Jejich jednoduchým příkladem je gen, který nese informaci pro výrobu inzulínu. Geny o dosud neznámé funkci se vkládají do genetických informací např. jednoduchých bakterií nebo buněk pěstovaných v kultuře a sledují se změny v chování buněk po vložení nové informace, budou buňky lépe nebo hůře růst, změní se jejich barva, budou schopny produkovat některé jiné látky atd…. Tímto způsobem se vyšlechťují geneticky upravené odrůdy rostlin a chovaných zvířat, tak aby člověk získával vyšší výnosy, tak aby byly zemědělské plodiny odolnější vůči nemocem. Tak jíme geneticky upravené potraviny, používáme léky připravené metodou genetického inženýrství. Již existují metody, kterými lze „zapnout“ nebo „vypnout“ fungování nějakého genu. Lze například vypnout gen, který usnadňuje množení buňce nádoru a tak zpomalit její růst nebo jí dokonce zahubit, ale stejnou metodou lze také buňku povzbudit k rychlejšímu dělení. A tyto metody, které ještě před několika lety byly v rukou několika špičkových laboratoří na světě, dnes může napodobit jakýkoliv šikovný vysokoškolský student s průměrně vybavenou laboratoří. V současném okamžiku tyto pokusy probíhají ve stovkách možná tisících laboratoří a jen částečně jsou regulovány. Kdokoliv si může nechat komerčně vyrobit určitou část genu a nechat si ji poslat poštou za cenu řádově desítek euro. Pak ji lze vnést do jiného organismu, většinou jen na úrovni virů, bakterií a jednotlivých buněk.
Dalším v mnoha médiích probíraným problémem je klonování, v tomto okamžiku již opředeném mnoha nepřesnostmi. V biologickém slova smyslu je klon soubor geneticky zcela identických jedinců. U mnoha druhů živočichů v průběhu množení dochází pravidelně k tvorbě takovýchto klonů a dokonce i u člověka existuje příklad klonu a to jsou jednovaječná dvojčata. V posledních letech dochází ke stále častějším pokusům o klonování totožných jedinců z kterékoliv jaderné buňky. Většina těchto výzkumů je vedena čistě egoistickými pohnutkami. Důsledky takového nekontrolovaného výzkumu mohou být skutečně fatální.
Avšak tyto snahy nelze jednoduše odsoudit nebo zakázat. Příroda také není nehybná a mnoho genetických změn probíhá spontánně a každodenně, čím menší organismus tím, je přirozeně proměnlivější a přizpůsobivější různým změnám životního prostředí. Avšak otázkou samozřejmě zůstává hranice, která by se neměla za současného stavu chápání Přírody překračovat.

Mnoho vědců vnímá velmi intenzivně, že musí existovat určité principy a pravidla, která nelze překračovat, že nelze zasahovat do přírody způsobem, o jehož důsledcích máme jen velmi matné vědomosti. Málokdo jistě považuje za morálně pochybené, pokud inzulín, který zachraňuje milióny lidských životů, vyrábí ve velkém bakterie, které to naučil člověk, tím, že do jejich genetické výbavy vložil gen pro inzulín. Dřívější způsob, kdy se inzulín získával extrakcí z tisíců prasečích slinivek břišních, jistě mnohým přijde mnohem nemorálnější. A takovýchto příkladů bychom mohli nalézt desítky.
Biologický výzkum nám umožnil diagnostikovat některé dědičné choroby ještě před narozením dítěte a takové těžce poškozené dítě se nemusí narodit. Umožnil nám odhalovat zločince na základě DNA. Umožňuje nám vyrábět řadu léků, které by jinak byly velmi drahé a těžko dostupné…, ale zatím skýtá více rizik a nebezpečí než užitku.
Existují již příklady genové terapie používané v prvních pokusem na lidech, které probíhají na první pohled naprosto obyčejně, např. pacient s těžkou vrozenou poruchou imunity, která je neslučitelná se životem dostane prostřednictvím nosního spreje lék. Tento lék jsou virové částice, které nesou chybějící gen, viry se dostanou do krve a tak jak je jejich přirozeností zabydlí se přímo v jádře buňky, kam předají celou svojí genetickou informaci a lidské buňky podle tohoto vzoru začnou produkovat to, co jim dosud chybělo. Metody podání a jednotlivých nosičů genů se stále zdokonalují, takže již těmito metodami lze dosáhnout jasného výsledku. Ale…, stále víme příliš málo a přestože je tento výzkum veden altruistickými pohnutkami, oplývá jen velmi malou pokorou před zákony přírody a stále malým pochopením a výsledky se dostavují. Jeden z takových výzkumů byl zcela zastaven kvůli výskytu leukémií u takto léčených pacientů.

Stačí respektovat jednoduchá pravidla a všechny biologické výzkumy získávají jasnější rámec. Snažit se pouze o to, co člověku skutečně prospívá, zbavuje ho utrpení a zároveň nenarušuje přírodu. Nemusíme používat pokusná zvířata na testování rozličných typů kosmetiky, ale bohužel při testování léků se nelze zcela obejít bez pokusů na zvířatech ve fázi vědy, která nyní existuje. Pokud jsou tyto prováděny za důstojných podmínek, bez zbytečného utrpení jsou ospravedlnitelné.
Toto vše je jen několik málo příkladů, které poukazují na to, že věda nemůže existovat bez své osy, bez duchovního impulsu, který ji dává směr a zamezuje extrémům. Ve vědě není ani tak častým motorem hromadění majetku, ale velmi častým negativním fenoménem je ukojení vlastní ješitnosti, pýchy a egoismu – „tento objev jsem provedl já první“. Tento egoismus může překonávat jen vědec – filosof, člověk, pro kterého je věda jen jedním z prostředků dosažení moudrosti, která se nikdy nemůže uplatňovat na úkor něčeho nebo někoho. Pro další století tedy existuje obrovská výzva, která požaduje nalezení filosofické osy nejen v biologii, ale v kterékoliv oblasti vědy.
MUDr. Lucie Šrámková

RŮZNÉ TVÁŘE KRIZE

2011-01-19T11:16:00.002+01:00

Krize je slovo, které v dnešní době nabývá na síle a můžeme ho vnímat v dnešním světě prostřednictvím různých sdělovacích prostředků prakticky každý den. A tato krize je jako drak s různým počtem hlav z nichž každá představuje různou formu, kterou na sebe krize bere a tak mluvíme o krizi společenské, manželské, umělecké nebo o krizi, která se projevuje v přírodě jako důsledek narušení ekosystému a výrazným způsobem ovlivňuje a zasahuje do života člověka, protože ten je její nedílnou součástí.
Pokud člověku záleží na životě a chce něco v životě dosáhnout, pak si musí položit zásadní otázku – jsou tyto krize, které ovlivňují můj život dílem náhody nebo mají pro člověka a okolní svět nějaký význam. Velcí filosofové minulosti vždy krizi považovali jako určité varování a poukazovali na zkušenost, kterou je nutné při hledání příčiny krize získat, neboť právě ona zkušenost, získaná v dnešní době nám může být v budoucnosti opěrným sloupem jistoty, o který se můžeme opřít a příští krizi, která přijde tak můžeme odvrátit a zabránit zbytečným škodám. Krize přicházejí v dějinách s cyklickou pravidelností a je na člověku, jestli začne hledat její příčiny a ptát se sám sebe co znamenají, na co nás upozorňují a jak ovlivňují svět kolem nás, společnost kolem nás a život, který žijeme.

Krize ekonomická
Současný svět nám nabízí pochmurnou tvář pacienta, zasaženého smrtelnou nemocí, na kterou se hledá lék všude, a pokud se najde, není jisté, jestli zabere, neboť sami lékaři a různí odborníci vůbec neznají příčinu a svolávají různá konzilia v naději, že objeví lék, který tohoto těžce nemocného pacienta uzdraví a postaví ho na nohy.
Hroutí se finanční trhy po celém světě, peníze přestávají mít svoji hodnotu a tak se narušuje rovnováha mezi nabídkou a poptávkou, kdy se různé formy zboží nabízí lidem, kteří je buď nepotřebují nebo nemají peníze, aby si je mohli koupit. V důsledku hrůzné ekonomické definice, že nabídka si poptávku vytvoří sama,vzniká množství nepotřebných věcí, které se prodávají za minimální částky a prostřednictvím reklamy se lidem vnucují a přesvědčují je o důležitosti je mít doma.
Hledá se viník krize u hypotečních bank a jiných institucí, ale lidé zapomínají na jednu velmi důležitou věc, že za vším a příčinou všeho, co krizi vyvolalo je člověk sám.
Člověk, který si nasazuje masku politika a ve snaze zalíbit se voličům, dosáhnout opětovného zvolení se snaží ve spolupráci s bankami zajistit dostupné bydlení pro všechny za rozumnou cenu. Výsledkem jsou levné úvěry a důsledkem je půjčování peněz všem bez rozdílu, aniž by se hledělo na to, jestli je člověk tuto půjčku schopen splácet.
Podle hesla správný občan dluhy platí, se jako houby po dešti najednou objevují možnosti půjčit si na cokoliv formou leasingu, bez jakékoliv kontroly, protože nikoho nezajímá co bude potom, neboť nejlepší způsob, jak prožívat a užívat si život je v přítomném okamžiku tady a teď bez jakékoliv vize budoucnosti a cíle, čeho by jsme chtěli v životě dosáhnout a jaký má život vůbec smysl.
Politik se stává tím, kdo se sice zasloužil o nastavení podmínek a pravidel při půjčování peněz, ale tím jeho role a povinnosti vůči společnosti končí a jsou mu naprosto lhostejné důsledky, které z toho mohou vyplynout. V případě, že nějaká společnost zkrachuje, politik vstupuje na scénu a zajistí, aby se soukromý majetek zachránil pomocí veřejných prostředků, tedy z peněz ostatních lidí, ale co se stane, když zkrachuje občan?
Má smůlu a musí si poradit sám, jaká nespravedlnost, ale kde hledat kořeny této formy krize ve společnosti.

Materialismus
Ve společnosti se projevuje jako zrádný virus v těle pacienta, kterého postupně ničí až do samotného zániku. Způsobuje, že jsme stále více ovlivňováni vnějším světem, ve kterém žijeme a chceme vlastnit více a více na úkor všech. Jsme uspáni vlastní leností, která nás nutí dělat to nejednodušší tím nejsnazším způsobem s minimálním úsilím a maximálním ziskem, což můžeme pozorovat ve světě akciových trhů s fiktivními a anonymními přesuny peněz.Vzdalujeme se tak skutečnému poznání života s jeho skutečným smyslem a cílem, který nestojí na tom fyzicky něco nebo někoho vlastnit.Zde neplatí pravidlo, že ten, kdo je bohatý ve vnějším světě je bohatý i uvnitř, tedy že jeho život je naplněn ušlechtilostí, moudrostí, poznáním skutečné podstaty života o které se chce přirozeně podělit s ostatními.
Cílem dnešního světa je neustálé získávání finančních prostředků, jež se stávají měřítkem úspěšnosti, morální principy přestávají mít svou hodnotu a stávají se terčem humoru s poukazem na to, že dnešní doba je tvrdá a člověk se musí přizpůsobit a morální hodnoty jsou jako koule na noze, které člověka brzdí na cestě za úspěchem. Příčinou materiální chudoby není jen lenost člověka při hledání zaměstnání, ale častěji samotné odepření práva na práci a mzdu. Samotná práce se redukuje na způsob, kdy se něco udržuje, aniž by něco nového a užitečného pro svět vznikalo a tak je krutou realitou fakt, že existují na světě státy, kde se vyrábí zboží pro ostatní svět za podmínek, nedůstojných pro život člověka a okolní státy tuto situaci tiše ignorují, neboť lenost vůči práci, která vyžaduje větší úsilí pro člověka stává neřestí, která je silnější než touha pro práci samotnou, při které se můžeme překonat a vytvořit něco krásného a užitečného pro ostatní.
S materialismem jdou ruku v ruce jeho věrní společníci, kteří mají také svůj podíl na krizi :
Hamižnost: chceme pořád více, ale co nejrychleji, nespoříme a zadlužujeme se a neumíme čekat, toužíme po věcech, které bezprostředně nepotřebujeme, ale reklama nás přesvědčí o opaku, je to jako nákup v supermarketu, kam přijíždíme s prázdným košíkem a odjíždíme s plným.
Košík obsahuje vše pro údržbu naší fyzické stránky, ale nemáme nic, čím by jsme potěšili a nakrmili svoji Duši. Je zapotřebí nalézt správnou míru, harmonii mezi fyzickou a duchovní částí, která je také naší součástí a je zapotřebí se o ni starat.
Nezodpovědnost: když se daří, platy všech rostou, když se nedaří, rostou jenom některým (politikové, manažeři, ředitelé). Je zapotřebí ji nahradit spravedlností, odpovědností za svěřené místo, které člověk vykonává. Při pohledu do minulosti vidíme v životě egyptské civilizace uplatňování řádu maat v rámci společnosti, kde vyšší státní úředníci měli nejen větší odpovědnost, ale museli přijmout i vysoké tresty v případě, když udělali chybu, neboť tato chyba mohla ovlivnit život spousty lidí.
Pýcha: je důsledkem snahy vytvořit svět bez rizika, kde bude vše fungovat s minimální odpovědností, vše se bude dařit a zákon cyklů zde nebude platit. Pokud člověk nezíská zkušenost, nebude připravený na krizi, která přijde a musí uvědomit, že nemůže vymyslet dokonalý produkt bez jakéhokoliv rizika, dokud se sám nezačne měnit a zajímat o to jaký je smysl a cíl života. Nemůžeme si myslet, že zkrotíme přírodu, neboť je mnohem moudřejší než my sami a je naopak důležité se k ní obracet jako k velké učitelce a žít s ní v souladu jako to dokázali starodávné civilizace o kterých dnes s údivem přiznáváme, že byly vyspělejší než my v dnešní době.
Uspěchanost: vše se rychle mění a vše se musí udělat rychle, protože čas jsou peníze a tato uspěchanost se přenáší do vztahu mezi lidmi, které se stávají povrchními a tato charakteristika se přenáší i do života rodin, kdy na sebe její členové nemají čas. Je zapotřebí se znovu navrátit k výchově, která je formováním dětí na základě zkušenosti rodičů, kteří se stávají vzorem chování a odpovědnosti v životě a tak své děti připravují na skutečný život ve společnosti. Nežijeme v ideálním světě, ale přesto se můžeme inspirovat a podívat do minulosti, abychom objevili v životě dávných civilizací jinou hodnotu člověka, který především umí vést sám sebe a na základě svého vlastního příkladu a morálních předpokladů se stává vzorem pro ostatní, neboť dokázal na základě formování sebe sama utvářet i samotnou společnost. Proto se politika stala jedním z důležitých pilířů společnosti.

Krize technologická
Dnešní doba se sice vyznačuje neustálým technologickým zdokonalováním strojů a přístrojů, které nahrazují člověka při různých činnostech, ale na druhou stranu ho přestává nutit přemýšlet tvůrčím způsobem u práce, která se stává více mechanickou a člověk se začíná podobat číslicově řízeným strojům, kde má vše předem naprogramováno a stačí jen zmáčknout tlačítko a stroj pracuje za nás. Tradiční ruční práce, umění řemesla, založeného na osobních zkušenostech a znalostech v tom, jak vyrobit něco, co je prospěšné a užitečné se začínají vytrácet. Člověk ztrácí schopnost si něco rukama sám opravit nebo udělat, neboť neexistují ti, kdo by mohli tuto zkušenost předávat dále. Řemeslo se stává pouťovou atrakcí hodnou obdivu, ale ne cestou k následování, protože tato práce vyžaduje každodenní úsilí, trpělivost, vytrvalost tedy ctnosti o které dnešní člověk nejeví zájem a tak nejsou vyjímkou případy, kdy jsou řemeslníci povoláni k zapojení pračky a oni buď neví jak, nebo ji zapojí špatně. Počty skutečných umělců, kteří provozují řemeslo neustále klesá, ale nikdo si nepoloží otázku jaká je příčina tohoto stavu, proč lidé utíkají od manuální práce a považují ji za něco podřadného v době, která je technologicky tak vyspělá?.
Pokud budeme hledat odpověď v dávné minulosti u civilizací, které dnešní doba považuje za technicky zaostalé ať už to byli Egypťané, Aztékové, Řekové, Inkové uvidíme, že práce pro ně představovala způsob formování nejen těla, ale především zušlechtění jejich Duše a byla přirozenou trvalou součástí jejich života.
Dokonce milovali fyzickou práci, protože se prostřednictvím ní upevňovali v životě, bojovali prací proti lenosti a naopak nemohli vykonávat práci, která by neměla užitek pro celou společnost.
Dnešní společnost věří v platnost hesla o tom, že řemeslo má zlaté dno. Samotné heslo ale nepřitáhne spoustu zájemců a zatím se člověk, znalý řemesla stává ohroženým druhem, který ztrácí podmínky k životu podobně jako když v přírodě vymírá živočišný druh, protože nemá životní prostor nebo je predátory vyhuben.
Řemeslo v dávných dobách mělo skutečně zlaté dno, protože bylo jedním s pilířů ve společnosti a mít zlaté ruce bylo vyjádřením schopností člověka, který řemeslo nejen ovládal, ale povýšil ho na samotné umění, které vycházelo přímo ze srdce umělce, které bylo naplněno ctností, vnitřní ušlechtilostí, kterou řemeslník vtisknul do svého díla.Ovládnutí řemesla předcházelo ovládnutí sebe sama a probuzení ctností, jakými byly trpělivost, pečlivost, přesnost, důslednost, které se odrazily v dokonalosti hotového díla.

Krize ekologická
Člověk je jen jednou z mnoha větví stromu, který se nazývá příroda. Cítí se zdravý jen tehdy, když je v pořádku celý strom. Pokud se bude snažit přírodu ovládnout a obrazně řečeno se bude snažit být nejsilnější větví stromu a bude stínit těm ostatním dojde k tomu, že onemocní celý strom a s ním i nejsilnější větev, kterou ze sebe člověk udělal. James Lovelock ve své knize Gaia popisuje zemi jako makroorganismus, který v sobě obsahuje mnoho malých mikroorganismů a sám považuje zemi za živou bytost, která ve svém lůně vytváří řád a podmínky pro náš život.
My se dostáváme poslední dobou do role obětí klimatických změn a musíme si připustit,že jsou důsledkem našeho chování k přírodě, kterou se snažíme ovládnout a vytěžit s ní maximum možného nerostného bohatství bez ohledu na budoucnost a život příštích generací. Jsou pořádány velkolepá setkání odborníků na ekologii, kteří nikdy nedospějí ke skutečné příčině klimatických změn, neboť příčinu hledají vně a ne u samotného člověka, který by si měl sám položit otázku, co já dělám, pro to, aby planeta byla méně znečištěná? Člověk se dostává do pozice lékaře, který konstatuje nemoc, ale jedním dechem říká, že to není nijak vážné a na léčbu bude ještě dost času, ale pacient mu zemře dříve, než najde řešení.
Země je naše matka a my jsme její děti a spojuje nás to, že jsme součástí jednoho velkého lidstva a nemělo by nám být jedno v jakém prostředí žijeme. Je smutné, že ani příznaky různých alergií a kožních onemocnění, které jsou alarmující u našich dětí nepřinutí lidi zamyslet se nad tím, proč člověk přírodu na zemi ničí a jaké to může mít důsledky a chová se jako kuřák, kterému dokud lékař nepotvrdí, že má rakovinu, tak kouří vesele dál. Nelze si nevzpomenout na moudrost Aztéků, kteří říkali, že když už se člověk narodí na zem, přebírá odpovědnost za to, jak vypadá a jaký je na ní život, protože sami sebe přirozeně považovali za součást přírody a cítili se zodpovědní za tento svět.
Tato odpovědnost musí být povinností každého člověka, která bude vycházet z jeho srdce, uvnitř kterého se nachází nejvyšší ctnosti.Všichni máme v srdci dobro, všichni cítíme, co je a není správné, všichni vlastníme lásku k moudrosti, filosofii, která je příčinou toho, že nám není lhostejná naše planeta, že nám není jedno jaký život žijeme a v jaké společnosti.
Náš život musí být aktivní, plný otázek a odpovědí s jasně vyznačenou cestou a daným cílem, kterým je moudrost, jedině tak bude mít náš život smysl. A pokud má být život naplněný hledáním moudrosti, potom je nejen důležité ji hledat, ale pokud ji nalezneme předáme ji z upřímným srdcem ostatním, kteří již na ni čekají.

Ing. Václav Hastík

FILOSOFIE JAKO OPORA V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ

2011-01-12T12:45:00.005+01:00

CYKLY
„V roce 2000 budou lidé pracovat pouze 4 dny v týdnu… Děti nebudou chodit do školy, ale budou se učit doma za pomoci počítačů… Postaví se města s kopulemi, kde bude ideální ovzduší… Náš život bude bohatší, snazší, zdravější… Chirurgové budou operovat pacienty na dálku… Už nebudou existovat nevyléčitelné nemoci… Budeme cestovat na Měsíc… Ve vesmíru budou existovat kolonie a my je všechny budeme živit díky výbornému systému zemědělství… Vzniknou města pod mořem a první podmořské kultury… Lidské vynálezy všechno změní… Všichni budeme mít atomové bomby, a proto už nebudou války… Zmizí hranice a všichni budeme žít v jednom velkém státě…“

K těmto slovům, která zaznívala nebo byla napsána v 60., 70. a 80. letech, se často v myšlenkách vracím, neboť tehdy to pro mě byla budoucnost, kterou nyní v současnosti žiji.

Ano, měli jsme představu nekonečného míru a blahobytu, zeměkoule se nám zdála jako velká útulná vlast pro celé lidstvo, v níž bylo lhostejné, jak člověk vypadá nebo jakým jazykem mluví. Už neexistovala víza, národnosti nebo rasová nenávist a všichni jsme měli pouze jedno označení: člověk.

Když se dnes dívám na zprávy, které mluví o hladovění, válkách, dopravních nehodách, nevyléčitelných nemocích, workoholismu…, zdá se mi současnost podobná spíše středověku než slovům, která byla uvedena na začátku.

Jelikož však vím, jak plynuly dějiny lidstva, které byly vždy cyklické, věřím, že i v „našem středověku“ se znovu zrodí renesance a poskytne nám impuls k novému, především morálnímu rozvoji.

K čemu jsou nám všechny vědecké vynálezy, když jsme ztratili smysl pro zdravé lidské kontakty, které naši rodiče ještě dokázali udržovat? Někdy se ptám, zda nás telefon sblížil, anebo oddálil, neboť stačí někomu zavolat a už nemusíme jezdit na návštěvu, abychom se dozvěděli, jak se má.

Navzdory všem vymoženostem, které nám zpříjemnily život, používáme stále častěji větu „nemám čas“. Jak je to možné, když máme rychlá auta, automatické pračky a myčky, mobilní telefony, mikrovlnné trouby…? To všechno nám přece ušetřilo tisíce hodin, které naše maminky a babičky trávily namáhavou prací.

Kde jsou tedy tyto ušetřené hodiny? Kde je to pohodlí, které nám všechny tyto stroje „vydělaly“? Zkrátil se snad den a už netrvá 24 hodin? Má snad rok méně dnů než dříve? Na co se nás to ptal Malý princ ze stejnojmenné knihy: „A co budeš dělat s těmi 53 ušetřenými minutami?“ Máme se snad vydat jako on k nějaké studni, abychom se občerstvili? Jakou studnu vybereme? Prospěšnou tělu, anebo duchu?

Někdy mám ráda současnost. Nabízí tolik možností, které jsou ještě přede mnou, mohu v něm splnit mnohé sny, které jsem ještě nestačila dosnít, a vytvořit další, které teprve čekají, aby se zrodily. Někdy mám ráda současnost takovou, jaká je, s bolestmi i radostmi, neboť dobře vím, že je právě taková, jakou jsme si ji udělali.

A za chmurných dnů, když máme čelo plné vrásek kvůli trápení, která nás sužují, bychom si měli uvědomit, že stejně jako temný středověk ozářilo světlo renesance, i v životě každého z nás někde existuje jiskra a je na nás, abychom ji našli a použili. Hledejme tedy to, co nám pomáhá žít lepším způsobem a šířit kolem sebe světlo a naději na lepší zítřek.

Možná právě ty optimistické postoje lidí, kteří pronášeli slova citovaná na začátku, umožnily i nám, abychom zde dnes vůbec byli. A nevadí, že se nesplnilo vše, o čem snili. Před námi je zítřek a můžeme to uskutečnit v dalších letech, my nebo naši potomci.

ZKUŠENOST
Už jsme si zvykli, že jsme na konci nebo na začátku nejrůznějších cyklů, kterými prochází společnost, zahlceni informacemi, které hodnotí úspěchy a nezdary v uplynulém období. Každý člověk se též vědomě či nevědomě ohlíží za svým životem a hodnotí události, jež ho naplnily. Když chápeme příčiny, které tyto způsobily, a poučili jsme se z důsledků, které tyto vyvolaly, vytváříme řetěz, jenž se stává pomůckou při dalším jednání v životě. Někdy mu říkáme zkušenosti.

Zkušenosti mohou být bolestné, ale také radostné a posilující. Zkušenost, jak samotné slovo říká, je něco, co jsme zkusili a vzali si z toho ponaučení pro další kroky na své životní pouti. Je to něco, co jsme prožili, aktivně se toho účastnili a zanechalo to v našem nitru pečeť v podobě vzpomínky, na niž nezapomeneme. Ano, zkušenost je nenahraditelná a velmi těžce se přenáší, pokud ji člověk osobně neprožije.

A přesto existují události a činy, které nemusíme osobně prožít nebo se jich účastnit, abychom věděli, že přinášejí zkušenost dobrou či špatnou. Nemusíme ubližovat lidem ve své blízkosti, abychom zjistili, že jim to nepřináší radost, neboť víme, že ani nám není příjemné, když nám někdo ubližuje. Nemusíme zabít, abychom věděli, že to přináší hrůzu, neboť ve svém nitru víme a cítíme, že lidský život je věcí posvátnou, na niž nemáme právo sáhnout. Nemusíme „strkat hlavu do písku“, abychom zjistili, že to není způsob, jak se stát neviditelným a vyhnout se nepříjemným situacím ve svém okolí, neboť to, že my nevidíme okolní svět, neznamená, že on nevidí nás.

Už jsme zjistili, že ačkoli za několik hodin můžeme ujet tisíce kilometrů, nemůžeme utéci sami před sebou. Všichni v sobě nosíme šperkovnici hodnot, z níž si každodenně vybíráme tu, kterou se ozdobíme. Není lehké zvolit si tu oblíbenou a hrdě ji nosit na své hrudi v prostředí, které si jí neváží. Je třeba velká odvaha k tomu, abychom zastávali své názory i v době, kdy nejsou v módě.

Někdy se nechováme správně, přestože to víme, ale mnohem častěji je to z nevědomosti. Z oné nevědomosti, o níž Platón mluví jako o jedné z nejvážnějších nemocí duše, kterou však lze vyléčit. Jako nejúčinnější lék doporučuje výchovu, která člověka dokáže ve velké míře zbavit nerovnováhy psychické, způsobující též nerovnováhu fyzickou.

Není to snad právě nevědomost, neznalost cizích zvyků a obyčejů, co způsobilo mnohé války a proklamaci vyvolených národů? Není snad právě nevědomost tím, co staví jednu barvu kůže nad druhou, jednoho Boha nad druhého? A není ta nevědomost snad vyvolána tím, že se při výchově někdy zapomíná zdůraznit, že všichni lidé mají právo na život, že každý člověk má právo na vzdělání, víru, důstojnou existenci?

Každé lidské bytosti se říká člověk, bez ohledu na to, kde se narodila, jakou má barvu pleti, vyznání, vzdělání či kterého Boha uznává. Vždyť Bůh je jeden a jména, která mu dáváme, jeho podstatu nezmění, neboť by už Bohem nebyl, kdyby ho člověk dokázal ovlivnit. Není na nás, abychom ho zosobňovali, abychom jeho jménem hlásali, které cesty jsou pro vyvolené a které národy jsou prokleté. Není však na nás ani to, abychom odsuzovali jiné lidi a ubližovali jim pouze proto, že vypadají, mluví nebo myslí jinak než my.

Ano, někdy to děláme z nevědomosti a z nedostatku zkušeností. Chováme se jako lidé z orientálního podobenství o slonovi: když měli ve tmě popsat slona, začali ho ohmatávat, neboť ho neviděli. Ten, který se dostal k chobotu, popsal slona jako liánu. Ten, jenž mu sáhl na záda, říkal, že je to hora. A ten, jenž se dotkl jeho nohou, říkal, že slon je sloup. Jejich dlaně nemohly pojmout celek, na němž se stejně nic nezměnilo tím, že ho oni nepochopili.

Někdy se při posuzování lidí a událostí člověk chová právě tak: vidí pouze jednou stranu mince, ale uniká mu její hodnota. Není snadné zachovat se moudře v každé situaci. Ale je snadné zhodnotit své jednání a postoje, věnovat se svým myšlenkám a názorům, prozkoumat své znalosti a zkušenosti, a takto zjistit, na co v sobě můžeme být hrdí a co nám ještě chybí. Když budeme hodnotit svou vlastní minulost, nechovejme se jako zahradník, který proto, že mu ze semínka bodláku, jež zasadil, nevyrostla voňavá růže, viní vodu, kterou ho zaléval. Dobrý zahradník zná totiž pravdu, nebojí se jí a ví, jak ji získat. Zasaďme tedy to správné semínko a vyroste nám právě to, co jsme si zvolili. Zbavme se dalšího kousku nevědomosti a jeho prázdné místo v mozaice nahraďme poznáním, které nám přinese zkušenost. A každodenní život se stane mnohem snazší.

KULTURA
Pokud se podíváme do slovníku zjistíme, že slovo kultura znamená „soubor výsledků tělesné a duševní činnosti utvářející lidskou společnost“. Díváme-li se na svůj každodenní život, zjistíme, že ať děláme cokoli, vždy je naše činnost tělesná nebo duševní. Znamená to, že v každém okamžiku svého života přispíváme k vytváření kultury vlastní a kultury společnosti, v níž žijeme.

Často se však mluví nebo píše o některých lidech, že jsou nekulturní. Někdy se jde tak daleko, že se kvůli jednotlivcům, chovajícím se „nekulturně“, obviňují celé skupiny lidí, v jejichž prostředí se tito pohybují, nebo se jde dokonce tak daleko, že se mluví o celých národech jako o méně či více kulturních.

Otázka, která je v poslední době aktuální a klade se politikům nebo významným jednotlivcům v některých státech, je i ta, zda se má zrušit ministerstvo kultury. Samozřejmě, že názory se různí, i když neodrážejí vždy jasný stav. Pokud je kulturou všechno, co děláme, znamená to, že by každé ministerstvo nebo úřad musely mít „kulturní složku“, která by se starala o jejich kulturní úroveň, neboť se prostřednictvím jejich činnosti tato úroveň promítá do života všech lidí, kteří s nimi přicházejí do styku.

Když před mnoha staletími řekli Sokratovi, že někdo o něm mluvil špatně, odpověděl: „Vždyť se nenaučil mluvit pěkně.“ Možná, že ona část kulturní úrovně, s níž nejsme spokojeni, je takovou právě proto, že jsme se lepší nenaučili. Z druhé strany existují i věci, s nimiž jsme spokojeni a považujeme je za kulturní. Přesto si můžeme všimnout, že některé z nich byly, jsou a budou vždy považovány za projev určité vznešené úrovně člověka, že jsou věčné a že jiné se zas měnily s dobou nebo módou a jsou pomíjivé.

Stejně jako se mění technická úroveň lidstva, mění se i způsob života, zvyky a kultura. Jedno je však vždy stálé a neměnné, vždy zvídavé a plné naděje v lepší zítřek, vždy schopné naučit se něčemu novému a pokračovat v oné zázračné cestě, které říkáme evoluce: je to Člověk.

Jako kdysi, v době faraónů nebo zasvěcených králů, i dnes má člověk stejné touhy a trápení, stejné radosti a žaly. I dnes, bez ohledu na život usnadněný mnohými technickými vymoženostmi, se člověk rodí a umírá, miluje a nenávidí, zpívá a pláče..., člověk je prostě Člověkem.

Existuje v něm určitá záhadná jiskřička, která ho pohání kupředu, která v něm probouzí touhu zkoumat a objevovat neznámé, čelit nebezpečí, bojovat s nepřízní osudu. Lidstvo chce změnit svět, poznat vesmír, objevit nesmrtelnost. Ale lidstvo není „někdo“ nebo „něco“ cizího. Lidstvo se skládá z lidí, což znamená, že jeho základním kamenem je Člověk. A tento člověk je tím, kdo může změnit všechno nebo nic, což záleží pouze na tom, zda to chce.

Proto bychom si měli uvědomit, že na každém z nás záleží, jaká je společnost, v níž žijeme. My jsme ti, kdo ji mohou měnit, a měníme ji k lepšímu nebo k horšímu. My žijeme svůj vlastní život a nejsme pouhými diváky, přestože se nám někdy zdá, že na jevišti je někdo jiný. Abychom se tohoto života, tohoto „představení“ v nejlepším slova smyslu, mohli účastnit, musíme vědět, co chceme. A k tomu je zase zapotřebí „Poznat sebe sama“.

To je věta, kterou se kdysi řídili starodávní filosofové, ale také ta, kterou bychom i my měli uplatňovat v každodenním životě. Abychom mohli poznat sami sebe, musíme vědět, odkud přicházíme. Musíme se seznámit s minulostí lidstva, neboť ona uchovává mnohé poklady, které ještě nebyly nalezeny nebo, i když byly nalezeny, ještě nebyly oprášeny.

Podívejme se do zrcadla minulosti a uvidíme odraz odpovědí na problémy současnosti, které bychom mohli vyřešit v budoucnosti. Čas plyne jemně, nepřetržitě. Naše doba se vlévá do minulosti jako řeka do oceánu. III. tisíciletí prývě překročilo práh našeho života.

Stejně jako se v zrcadle v předsíni našeho bytu nemůže odrážet celý byt, takto se ani v jednom článku nemůže odrážet všechno, co kultura obsahuje.

Jeden lidský život nestačí, abychom obsáhli všechno to, co bychom chtěli, ale to není důvod, abychom už dnes nezačali a nepokusili se o to, co je v našich silách a schopnostech.

TOLERANCE
Jedním z našich „práv“ je být informován o tom, co se děje ve světě, ve státě, v němž žijeme, v našem městě, okolí, ulici… Být informován pravdivě, bez jakéhokoli zabarvení. A tak se na nás hrnou války, masakry, náboženská pronásledování, politické skandály, vraždy pro peníze a kvůli penězům…, násilí, které z filmů vykročilo do ulic, rodin, škol… Varují nás před nárůstem bídy, neboť počet bezdomovců a hladových každým rokem roste… Informují nás o obchodu s lidskými orgány a životy, drogami, dětmi, „bílým masem“…

A mezi všemi těmi zprávami a články upoutala moji pozornost věta, nad níž jsem se nejen zamyslela, ale se kterou jsem i vřele souhlasila: „Moje práva končí tam, kde začínají práva ostatních.“ Jak ušlechtilá myšlenka, kterou je, zdá se, tak těžké uskutečňovat v praxi. Proč je tomu tak?

Možná nám chybí více tolerance, jež rozhodně netkví v tom, že máme dobré vztahy pouze s těmi, kteří myslí stejně jako my, nýbrž že sice máme hájit svá vlastní práva, ale máme též povinnost neútočit na práva ostatních. Možná bychom se měli více zamyslet nad výchovou, která nás naučí neřídit se instinkty, ale rozumem a citem, což nám pomůže zbavit se egoismu a nevědomosti. Neznámé totiž vždy vyvolává strach, a ten je jen o krok vzdálen násilí.

Člověk ze strachu před neznámým nebo před tím, co nechápal, od nepaměti útočil. Co jiného jsou politické, vědecké, náboženské či jakékoli ideologické střety? Musí jednotlivec nebo skupina pouze proto, že o něčem nic neví nebo to nechápe, na to útočit a ničit kvůli tomu něčí práci? Proč člověk nemá takové porozumění pro Ideály jiných, jaké má pro své vlastní? Proč se dodnes pronásledují ti, jež smýšlejí jinak? Nezdá se někdy, že Inkvizice kráčí pod jinou maskou a v jiném převleku? Možná, že už neupaluje své oběti na hranicích, ale stačí, že se o nich zmíní v tisku nebo v jiných sdělovacích prostředcích, a výsledek je někdy i horší.

Nestačí pouze kritizovat a poukazovat na chyby: je třeba nabídnout řešení a snažit se být praktickým příkladem. Slova neuskutečněná v praxi jsou časem zbavena významu a obsahu. Příklady lidí, i když upálených nebo pronásledovaných, přetrvávají věky.

Že neznáte žádný z nich? A co Sókratés, Giordano Bruno, Hypatia, Jana z Arku, Jan Hus… A mnoho dalších anonymních z minulosti i současnosti, kteří tiše kráčejí světem a zanechávají po sobě stopy, jichž si určitě někdo všimne a bude je následovat.

Že jsme bezmocní? Ani náhodou. Všichni žijeme na stejném světě a to znamená, že ho každý z nás vytváří. Nemusíme být všichni Sókratové, ale můžeme svým malým dílem pomoci postavit nový a lepší svět, kde bude méně násilí, pomluv, brutality a lží. A kde bude více lásky, tolerance, solidarity a pravdy. Kdy? Začněme hned teď. Neodkládejme na zítra to, co již dnes může zlepšit naše okolí. Přispějme k uskutečnění myšlenky z Deklarace lidských práv o vytvoření skutečného bratrství lidí bez ohledu na to, kterého Boha vyznávají, jakým jazykem mluví či jakou barvu pleti mají.

Ano, život má chvíle radostné i smutné. Snad by jinak mohl být i nudný, a rozhodně by nebyl přirozený. Nikdo z nás nechce žít „uměle“, hrát pouze vedlejší roli, nýbrž každý chce být hlavním hrdinou svého příběhu. Jak to však uskutečnit? Co znamená ta „otřepaná“ fráze, kterou jsme tolikrát slyšeli: chci žít doopravdy?! Nenechme se zmanipulovat názory jiných, neboť jsme již zjistili, že názory se někdy mění dle situace, která nastává. Přemýšlejme vlastní hlavou, a vytvářejme tak svoji vnitřní svobodu, které nás nikdo nemůže zbavit, neboť patří pouze nám. Je výsledkem obrany vlastních práv a úcty k právům ostatních. Je výsledkem plnění vlastních povinností, a nikoli kritiky druhých, že oni své povinnosti neplní.

Vykročme do nového období svého života s novým horizontem před očima, který rozežene tmu nevědomosti a umožní nám vidět všechny lidi v jejich lidské podobě, a ne jako nepřátele, kteří na nás číhají ve tmě. Potřebujeme více sebevědomí, méně pýchy, více lásky a méně nenávisti. Zdraví? Také, ale často není v našich možnostech ovlivnit zdravotní stav našeho těla, zatímco zdraví duchovní je zcela v našich rukou. Na to máme výtečný lék: Filosofii.

SNY
Všichni máme část dne aktivní: chodíme do práce nebo do školy, čteme, píšeme, okopáváme zahrádku a všeobecně tvoříme mnohé věci, jež jsou mimo nás, ale abychom utvářeli své nitro, na to už většinou „nemáme čas“. A takto aktivní část dne končí a my se unaveni ponořujeme do snů, které si ne vždy pamatujeme.
Někdy nás nějaký potěší. Způsobí, že máme celý den dobrou náladu a elán do práce. Jiný sen zase, aniž bychom si toho byli vědomi, v nás vyvolá sklíčenost, pochmurný názor na svět nebo mrzutost.

A pak jsou zde i jiné Sny. Ty, které vytváříme v bdělém stavu a někdy jim říkáme Ideály, jindy zas utopie. Za některé se stydíme, protože se nám zdá, že nás převyšují a že by se nám okolní svět mohl vysmát. O dalších hrdě mluvíme a každodenně přinášíme jednu „cihlu“ z mnoha, abychom „postavili svůj Sen“.

Tradiční učení mluví o světě snů jako o světě plném mystérií, záhad, překonání sebe sama a uskutečnění nemožného. Svět snů pro starodávné civilizace také neexistoval pouze v hodinách spánku, nýbrž mluvily o tom, že i během dne můžeme snít a obohatit svůj všední život vůní.

Stačí dát do pohybu Vůli, která každému z nás pomůže vytvářet jeho vlastní Velký Sen, jenž usměrní naše kroky a dá smysl našemu životu.

Sníme o lepším světě, ale k jeho uskutečnění jsou zapotřebí naše vlastní činy, naše vlastní slova a naše vlastní myšlenky. Sníme o lepším porozumění mezi lidmi a o životě bez násilí, plném lásky. Ale k tomu je zapotřebí srdce zbavené strachu ze zrady, samoty, opuštěnosti a nepochopení. K tomu je zapotřebí dokázat vidět „za obal“ těla: vidět lidskou Duši, která dřímá v každém jednotlivci a usměrňuje jeho jednání.

Proč píši o Snech? Protože každý člověk má období „zimního spánku“, na jehož konci ledy pukají, tají a voda se slévá do malých potůčků, které se připojují k mohutným řekám, aby se spolu vlily do oceánu života.

Jako rostliny vystavují své květy jarnímu slunci, tak i naše Duše touží po tom, aby znovu rozkvetla a začala uskutečňovat všechny Sny, které během mystického „zimního“ období rozjímání mohla odhalit ve svém nitru.

I Duše má své „jaro“, dobu růstu, dobu rozkvétání, dobu činů. Jaro je obdobím lásky, která nás obohacuje a ulehčuje nám vykonat to, co nás převyšuje. Cítíme inspiraci, která v našem nitru razí stezky, o nichž jsme ani netušili, že jsme schopni je ujít.

Pozdravme radostně Vesnu, slovanskou bohyni Jara a Mládí, která po rozkvetlých loukách tančí svůj tanec Života. Dejme prostor své vlastní Duši, která po dlouhém spánku touží uskutečnit vznešené Sny plné lásky k moudrosti.

HORIZONTY
Z mnoha věcí se skládá život lidské bytosti a jednou z těch, jež ho tvarují a určují jeho směr, je i horizont, který nosíme ve svém nitru. Rozpíná se nebo zužuje v souladu s naší náladou i s tím, jak se nám v životě daří a čeho chceme dosáhnout. Tvoříme střed kružnice, jejíž velikost a hranice určují náš horizont.

Víme, že v přírodě je horizont krajní mez, do níž dohlédneme z místa, na němž se právě nacházíme. Jak je to ale s naším vnitřním horizontem? Kam až dohlédne naše duše, naše myšlenka, naše touha?

Pokud je Já středem osobnosti, musí mít horizont, za nímž vychází a zapadá slunce našeho života: horizont, k němuž chceme dojít, dosáhnout ho a překročit, abychom posunuli jeho hranice, a získali tak větší území, po němž se budeme moci pohybovat.

Horizont je v jistém smyslu hranicí mezi naším nebeským a pozemským životem, bodem, v němž se setkávají naše duše a tělo, naše božské a lidské já.

Horizont je jako vrchol pyramidy našeho nitra, kterého chceme dosáhnout, abychom měli přehled o všem, co se děje v nás i kolem nás. Touha vyšplhat se na vrchol začíná v okamžiku, kdy už nás neuspokojuje dívat se pouze na kameny, z nichž je postavena jedna ze stěn pyramidy, nýbrž toužíme získat přehled o celku a okolí, v němž se nachází.

Kráčíme životem a dobýváme pokaždé větší území své osobnosti, porozumění, lidských vztahů… Přibližujeme se k horizontu, který jsme viděli ze svého středu, v němž se naše Já nacházelo v jistém životním období, a vzrušeni představou o tom, co uvidíme, když se konečně ocitneme na horizontu, si během chůze ani nestačíme všimnout, že se střed pohybuje spolu s námi.

A najednou přijde den, kdy dosáhneme toho, co jsme považovali za obvod kružnice, a my zjišťujeme, že zdánlivý horizont minulosti se stal prožitkem a středem současnosti, zatímco se před námi na obzoru otevřel další nový horizont a pole našeho života se zase o něco zvětšilo.

Je těžké, pokud ne nemožné, představit si nebo pochopit horizont jiného člověka, pokud se nepovzneseme nad egoistické touhy a nepřiznáme jiným bytostem právo na duchovní svobodu, která nebude omezovat ostatní. Každý se díváme ze svého středu – a tímto i ze své perspektivy – na život, který kolem nás jen plyne nebo se ho účastníme a obohacujeme ho. Můžeme být pasivními diváky, kteří natahují ruce s touhou brát, nebo aktivními herci, kteří především nesobecky dávají a jako odměnu přijímají pouze to, co potřebují k důstojnému životu.

Můžeme být mravencem, který je sice pracovitý, ale celý svůj život omezil na sbírání potravin, které uskladňuje do svého mraveniště… Anebo ptákem, který dokáže vzlétnout i nad ten nejvyšší strom, nebojácně se pouští do poznávání neznámých krajin a přitom ani netuší, co ho tam čeká.

Můžeme si zvolit, že se budeme prodírat pralesem nebo se vznášet v čistém vzduchu naší vnitřní planety. S obojím se během života setkáváme, otázkou však zůstává, čemu se větší část života věnujeme.

S horizontem je problém v tom, že ho nikdo za nás nemůže posunout, zvětšit, rozšířit… Někdo nám sice může poukázat na jeho existenci, může nám popsat směr, může nám sdělit své zkušenosti na cestě k jeho dobytí, avšak stezky, které k němu klikatě vedou, musíme projít my sami. Ano, můžeme následovat stopy svých předchůdců, avšak nikdo za nás nemůže vstát a vykročit, nikdo se za nás nemůže napít ani najíst, nikdo za nás nemůže dýchat ani spát… Nikdo se za nás nemůže rozhodnout, neboť to už nebude naše volba ani náš život.

Pokud skutečně chceme posunout hranice svého horizontu, nemůžeme to udělat nečinným přihlížením tomu, jak žijí život ostatní, neboť život není filmem, který natočil jiný režisér. My jsme režisérem, scenáristou a hlavním hercem svého vlastního příběhu, který ze dne na den vytváříme svými myšlenkami, slovy a činy.
Pokud toužíme dostat odměnu za nejlépe natočený film, je na čase autenticky se vrhnout do své vlastní role, kterou v životě hrajeme, a neuspokojovat se s vedlejší úlohou, kterou někdo jiný pro nás napsal.

Čas plyne a život jako veletok směřuje od svého pramene do mořských hlubin neznámého oceánu. Můžeme se nechat unášet proudem jako nečinný kus dřeva, který do něj náhodou spadl, anebo plavat proti proudu, abychom se napili čisté vody z pramene.

Horizont? U někoho je velmi omezený, malý a téměř totožný se středem. Jiní zase své horizonty rozšiřují a nebojí se nových vizí, které to s sebou přináší. Naštěstí pro lidstvo vždy existovali hrdinové, kteří posouvali hranice horizontu svého života, a tímto i možností svých bližních.

CTNOSTI
Konfuciánská filosofie říká, že každá lidská bytost v sobě obsahuje zářivou nebeskou ctnost, a rozvoj této ctnosti je právě tím, co člověku umožní zcela získat jeho lidské vlastnosti a zdokonalit se. Je to zajímavý pohled: vidět v člověku člověka kvůli jeho schopnostem a ctnostem, protože jsme si zvykli pohlížet na něj spíše z opačného úhlu. Mnohem častěji totiž říkáme, že „mýlit se je lidské“, a když se dopustíme chyby, komentujeme to slovy „jsem jenom člověk“. Má snad být chyba nebo omyl tím, co člověka charakterizuje?

Filosofie proto kladla velký důraz na výchovu a vzdělání, jejichž prvotním cílem nebylo přeměnit lidský mozek na čip obsahující myriády intelektuálních vědomostí, nýbrž se snažila probudit v člověku touhu poznat sebe sama a podnítit rozvoj jeho ctností. Jelikož filosofové vycházeli z předpokladu, že všichni už vlastníme onu zářivou nebeskou jiskru, nešlo o to ji získat, nýbrž ji v sobě objevit a zbavit prachu, aby se třpytila a přinesla do našeho vlastního života světlo, které se bude odrážet i v našem okolí. K nalezení této nebeské ctnosti ukryté pod nánosy egoismu byla zapotřebí upřímnost, což vyjadřuje i přísloví: „Pouze ten, kdo na svět přichází se vší upřímností, dokáže zcela rozvinout své přirozené schopnosti... A ten, komu se podaří zcela rozvinout své přirozené schopnosti, dokáže pomoci i ostatním, aby rozvíjeli ty své.“

Vidíme, že jedním ze základních předpokladů pro rozvoj člověka, pro dosažení a pochopení pravdy je upřímnost, a takto i pravdomluvnost. Samozřejmě, že je těžko pochopíme, a ještě hůř uplatníme, pokud budeme ze strachu z okolního světa žít pod maskou. Nebo lépe řečeno „pod maskami“, protože někdy je měníme s ohledem na okolnosti a společnost, v níž se nacházíme. Morální aspekt filosofického života byl však zaměřen na to, aby se lidé masek zbavovali, a vedl je právě k upřímnosti a autentičnosti.

A to zahrnovalo ještě jednu doslova zlatou ctnost lidstva, která dnes patří mezi „ohrožené druhy“, pokud už nevymřela docela: dané slovo. Někdy mu říkáme slib, někdy závazek a jindy přísaha. Ať už použijeme kterýkoli z těchto výrazů, faktem zůstává, že to, co řekneme, bychom měli i udělat. „Velká slova neověřená životem mohou být sice krásná, leč nejsou k ničemu,“ říká čínské přísloví. V naší době, v níž někdy není k ničemu ani smlouva podepsaná a orazítkovaná v deseti exemplářích, už slovo opravdu ztratilo svou základní hodnotu: že v praxi skutečně představuje to, co na papíře. Nevím ani, kolik současných lidí by upřímně vyslovilo slova obsažená v jiném čínském přísloví: „Jeden slib za tisíc zlatých.“

Musím říci, že mě osobně uráží, když někdo a priori pochybuje o mých slibech či slovech, aniž by mne znal a aniž bych ho někdy v životě zklamala, protože se v životě upřímně snažím je plnit. Jsem daleko od dokonalosti, ale vyvíjím maximální úsilí, aby mé myšlenky byly správně vyjádřeny použitými slovy a ta aby byla zpečetěna činy.

Bylo by krásné žít ve světě, v němž má dané slovo větší hodnotu než tuny papíru, neboť dějiny prokazují, že člověk nejprve promluvil a teprve potom vynalezl papír a zapsal to, co řekl. Bylo by krásné žít obklopen lidmi upřímnými a pravdomluvnými, kterým záleží nejen na vlastním pohodlí a prosperitě, ale i na blahobytu ostatních, kteří také mají právo na důstojný život na této planetě.

Existuje mnoho ctností a nebudeme vyjmenovávat všechny, protože i těchto několik, jako jsou čestnost, statečnost, pravdomluvnost, spravedlnost, svornost... nám dá mnoho práce a bude po nás vyžadovat velké úsilí, pokud je budeme chtít ve svém životě uplatnit. Každý se však musí rozhodnout sám za sebe. Nelze nutit člověka, aby byl nečestný, stejně jako ho nikdo nedonutí, aby byl poctivý, pokud smysl pro čest nenalezne ve svém vlastním srdci.

Vzděláváme se každým rokem více, učíme se nové věci, můžeme vystudovat tisíce fakult a navštívit miliony nejrůznějších kursů, zkrášlovat své tělo a zbavovat se vrásek, ale pokud nemáme srdce, jež je plné lásky, milovat nás nikdo nenaučí a lásku, které se nám dostává, nepoznáme. Veškeré zlo současné doby vyplývá z nesvornosti, pýchy a neskromnosti, z nenávisti převlečené za dobré úmysly. Přestože množství lidí cituje známá slova Saint-Exupéryho, že „správně vidíme jen srdcem“, málokdo se dnes dívá na svět kolem sebe očima vlastního srdce a je ochoten dávat spíše než brát.

Nikdy však neexistovala absolutní tma, v níž by nebyl alespoň slaboučký paprsek světla, a tudíž i pro nás existuje naděje, že společně, „srdce se srdcem“, budeme transformovat tento svět tak dlouho, až se znovu stane kolébkou šťastného a svorného lidstva, v němž budou převládat morální hodnoty. Jejich ztráta je totiž příčinou veškerého zla.

Uprostřed hluboké tmy se rodí světlo, ještě malé a slabé, téměř neviditelné. Můžeme ho živit svými činy, až zesílí a dokáže prozářit většinu našeho okolí. A pak se přidají další a další..., neboť kdo by byl tak bláhový, aby si zvolil život ve tmě, když může žít na světle?!
Loučím se s Vámi slovy dalšího čínského přísloví s nadějí, že mnozí lidé sundají spolu se zimními kabáty i své masky, za nimiž se z nejrůznějších důvodů ukrývají.

„Nesplní-li jarní vítr svůj slib, květy sotva bujně rozkvetou.“

ČTYŘI STRANY PYRAMIDY
Starodávná učení přirovnávala kulturu k pyramidě, jejíž čtvercovou základnu tvořila minulost lidstva neboli jeho tradice. Ta měla být oporou čtyř stran, které směřovaly ke stejnému vrcholu, po jehož dosažení člověk odhalil nejvyšší bod sebe sama, dokázal povznést své vědomí nad pochybnosti, slabosti a strachy svého nitra a získal tak dokonalý přehled o svém „okolí“. Pohled, který se před ním otevřel, mu ukázal všechny čtyři strany a jejich skutečnou dimenzi.

Jaké jsou čtyři strany pyramidy nebo kultury, které vytvářejí společnost?
Jednou z nich je Věda, jež je především ve službě lidstva, nikoli těch, kteří ji nejlépe platí. Věda humanistická, která nepopírá zákony Universa a nesnaží se ovládnout přírodu ani člověka, jenž je její součástí, nýbrž žít s nimi v souladu, podporovat jejich důstojnost a čistotu na kterékoli úrovni.

Následuje strana, kterou známe pod názvem Náboženství. Strana, kterou všichni potřebujeme pro uskutečnění svého vnitřního života a která nám dává odpovědi na otázky: odkud jsme přišli, proč žijeme a kam směřujeme. To neznamená, že nutně musíme být určitého vyznání, ale že cítíme potřebu duchovně se uskutečňovat. Je to Náboženství zbavené fanatické nenávisti, která vyvolává „svaté války“ a odsuzuje všechny „pohany“, kteří myslí jinak. Náboženství, jež podporuje skutečnou lásku k bližnímu schopnou pochopit, že existují tisíce religiózních způsobů a forem, do nichž lze zahalit jednu a tutéž pravdu, a že tyto formy se liší vnějškem, nikoli podstatou a svým obsahem – stejně jako se svými šaty liší obyvatel polární oblasti od obyvatele z oblasti rovníku. Náboženství, které se bude snažit zbavit člověka „duchovního rasismu“ a umožnit mu pochopit „Mystérium Boha“ obsažené ve skutečné víře každého jednotlivce.

Další stranou je Umění. Mělo by být „Zlatým mostem“ spojujícím člověka s archetypy krásy, které nám zpřístupňují Múzy. Opravdový umělec se stává „knězem“, jenž se svým dílem snaží vyjádřit to nejlepší, co v něm existuje. Opravdové umělecké dílo cítí a chápe každý člověk bez ohledu na svůj původ a vzdělání. Je harmonické, povzbuzující, vyjadřuje krásu a probouzí v člověku touhu, aby sám směřoval k tomu, co je v něm nejkrásnější a nejvznešenější.

A konečně poslední strana, s níž se všichni každodenně setkáváme a již prožíváme: Politika. O ní Platón říká, že je Uměním a Vědou zároveň, neboť oba tyto faktory jsou nezbytné, aby individuum, společnost a stát dosáhly harmonického života a postupovaly po cestě evoluce, spíše než aby upadly do involuce. Politik je umělec, jenž svým posláním ztvárňuje život všech tří složek, a k tomu potřebuje tu „nejlepší vědu“, které se říká Moudrost.

Toto jsou čtyři strany pyramidy, po kterých kráčíme v našem každodenním životě. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale důležité je, že jednoho dne dosáhneme vrcholu. A přestože strany jsou čtyři a každá z nich zdánlivě směřuje jinam mohou být vzájemně uvedené do souvislosti prostřednictvím filosofie. Tato vznešená věda, která je „Láskou k Moudrosti“, spojuje čtyři strany pyramidy, je jejich oporou v každodenním životě a vysvětluje veškerá nedorozumění, která by je mohla přivést do rozporu. Můžeme si ji vybrat jako cestu, která vede přímo k vrcholu. I když je strmější a nebezpečnější je však rychlejší, neboť filosofie je osou pyramidy.

PhDr. Slavica Kroča

ředitelka NA

MODLITBA THOMASE MORA

2011-01-10T11:32:00.002+01:00

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
a taky něco, co bych sněd,
dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mě s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidím dobro kolem nás,
ať s hříchem nikdy nevydržím
a napravit jej umím včas.

A dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své malé, pošetilé "já".

A dej mi taky humor, Pane,
a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života
a umím druhé potěšit.

NOVÝ ROK... NOVÝ ŽIVOT?!

2010-12-13T10:52:00.002+01:00

Když se přiblíží konec roku, konec jednoho malého cyklu v našem životě, obvykle se nás zmocní touha přehodnotit tento cyklus a věci, které jsme během něj udělali.

Úspěchy a nezdary se před našima očima a v naší představivosti rychle střídají – až příliš rychle – a nejraději bychom na všechno zapomněli a slíbili si, že se v nadcházející době tisíckrát polepšíme, přestože se to nakonec nebude příliš lišit od té předchozí.

Tyto výhledy jsou ovlivněny hned dvěma problémy, o nichž se v tomto článku chceme zmínit, abychom předložili naše akropolitánské stanovisko.

Jednou z největších nesnází je naše lidská nerozhodnost v tom, čím bychom chtěli opravdu být a co bychom chtěli dělat. To vede k živoření v průměrném a šedém životě, který postrádá lesk idealismu. Všechno vyúsťuje v neustálou úzkost, která mizí sotva na několik letmých okamžiků, ale nikdy není odstraněna, protože ve skutečnosti nikdy zcela nemizí. Pozadí tohoto problému je prosté, avšak hluboké, neboť každodenní úzkost, úzkost ze současnosti je důsledkem jiných základních a znepokojujících otázek: „Kdo jsem?“; „Odkud přicházím?“; „Kam směřuji?“. Pokud člověk nemá jasno ve svých počátcích ani ve svých cílech, jak by mohl mít jasno ve své současnosti?

K tomu, aby se rozhodl něco udělat, aby se rozhodl někým být, musí VĚDĚT, co je člověk všeobecně a kdo jsme každý z nás zvlášť. Je nutné vyřešit otázku původu a cíle vlastního života, avšak ne banální odpovědí o hmotě, která „vzniká a zaniká“ podle „náhodných zákonů“, nýbrž ve světle pravdy Zákona příčinnosti, který obsahuje mystérium našich lidských životů i všech ostatních existujících forem života. Musíme proniknout k Božskému kořenu – ať už ho nazveme jakkoli – abychom poznali vlastní lidský kořen. Musíme se rozeznít v rytmu universální evoluce, abychom pocítili, že do tohoto rytmu také zapadáme a že se této evoluce účastníme. Pak dokážeme prožívat léta, která se liší jedno od druhého, léta, která s tím, jak budou ubíhat, budou stále lepší. Pak zmizí šeď našeho života, protože každá minuta, která uplyne, bude minutou většího vnitřního jasu.

Další nesnází je to, že se zaměňují věci pomíjivé a nadčasové, to, co žije a opotřebovává se, a to, co přetrvává bez jakékoli újmy. Naše životy bezpochyby svědčí o nepřetržité hře mezi pomíjivými a měnícími se hodnotami a hodnotami nadčasovými a trvalými. Je však nutné umět dobře odlišit jedny od druhých.
Stejně jako se nikdo z nás nedokáže plně ztotožnit s tělem; stejně jako se uvnitř můžeme cítit stále mladí navzdory tomu, že tělo stárne, protože Mládí má kořeny v duši; právě tak, a ne jinak, si musíme vybrat za své vodítko ty hodnoty, které čas nezahubí.

Rozdíl je mezi trvalým a věčným. Trvalé trvá..., avšak nakonec skončí, projevuje se ve více či méně dlouhých módách, ale stále jen módách. Věčné existuje vždy, nyní, předtím i potom, a přestože se tisíce „módních“ hlasů snaží to věčné znehodnotit, žije dál, silně zakořeněné v každém z nás. Člověk ze starých civilizací, ten, který se dnes objevuje na barevných obrázcích knih o dějinách, a člověk našich dnů, chápou oba stejným způsobem hodnoty Dobra, Ctnosti, Přátelství, Lásky, Cti, Povinnosti, Věrnosti...

Zbavíme-li se falešného studu, který vzniká z chvilkové módy, nebudeme se už bát projevit to, na čem nám vždy moc záleželo: být dobrý, věrný, plný lásky, čestný, odvážný, všeobecně ctnostný.

Akropolitánský postoj se nezakládá na módách, nýbrž na pravdách. Módy jsou často jen výsledkem vnitřní zbabělosti. Když je těžké být ctnostný, je ctnost znevažována a je jí opovrhováno natolik, že se jí nikdo nesnaží dosáhnout. Když se však probudí vnitřní Člověk, vztyčí se nad tyto dočasné a proměnlivé otázky a nechá zaznít svůj hlas věčnosti.

Nový rok se mění; čas je věčný. Jeden rok se od druhého liší v odstínech, které mu přidělíme, ale my zůstáváme stejní. Nový cyklus předpokládá chvilku oddechu na cestě, zastávku, aby se mohlo přemýšlet a plánovat, aniž by se zapomínalo na kontinuitu, na souhrn předchozích zkušeností a úsilí. A především předpokládá slib, který dáváme sami sobě, že v tom, čeho jsme se rozhodli dosáhnout, postoupíme o krok kupředu, k dalšímu cíli.

Společně tedy můžeme připít na rok, který bude nejen Nový, ale i Lepší.

Prof. Delia Steinberg Guzmán

Mezinárodní ředitelka Nové Akropolis

DRUIDOVÉ – ŠAMANI KELTŮ

2010-12-12T15:06:00.007+01:00

Mnoho informací o druidech získáváme od Řeků a Římanů, na něž jejich dramatické obřady hluboce zapůsobily, a to jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Původní jméno druidů, dru-wid-es, znamená v překladu „ti, kteří vidí dál“. Toto označení mohlo poukazovat na prorocké vize, jasnovidecké schopnosti, nebo vidění šamanů. Existuje příběh druida Mac Rotha, který byl vyslán králem Ailillem, aby vyzvěděl, kde se shromažďují vojska z Ulsteru. Jeho zpráva naznačuje, že nad nimi letěl a pozoroval jejich pohyb na velké části území. Významnější výklad jejich činů musíme nicméně hledat u Caesara, v jeho informacích, které získal pro své krajany.

Druidové slouží kultu bohů, dohlížejí na veřejné i soukromé obětní obřady a určují všechny náboženské normy. Mnozí mladí lidé k nim přicházejí žádat o radu. Lid druidy uctívá a podporuje. Prakticky ve všech konfliktech, ať už mezi jednotlivci nebo kmeny, mají kněží úlohu soudců. Když dojde k nějaké vraždě, sporu o dědictví nebo jinému prohřešku, jsou to oni, kteří záležitost rozhodnou a určí trest, nebo vyvodí jiné důsledky.

Učení druidů vzniklo v Británii, a odtud proniklo do Galie. Lidé, kteří chtějí v dnešní době tuto kulturu studovat do hloubky, odcházejí většinou na studia právě do Británie.

Druidové byli zproštěni vojenské služby a neplatili daně jako ostatní obyvatelé. Tyto výhody byly samozřejmě přitažlivé pro mnohé, kteří se dobrovolně hlásili za adepty tohoto oboru nebo byli posíláni svými příbuznými. Říká se, že učedníci se museli učit nazpaměť velké množství veršů. Někdy zůstávali ve škole až dvacet let. Jedním z nejdůležitějších učení, které si každý žák měl vštípit, bylo učení o tom, že duše po smrti nezaniká, nýbrž přechází do jiného těla. Druidové věřili, že tato skutečnost je nejlepším podnětem k odvaze v životě, protože člověku ukazuje, že nemusí mít strach ze smrti.

Vedli dlouhé diskuse o nebeských tělesech a jejich pohybech, o rozměrech vesmíru a Země, o fyzikálním složení světa, o moci a charakteristikách Bohů. Mladí učedníci byli vzděláváni ve všech těchto otázkách.

Řek Diodoros pokládal druidy za velké filosofy, především v náboženských otázkách. Plinius o nich píše, že byli „proroky a znalci přírody“ a řadí je do širší skupiny, kterou pojmenovává „mágové“. Druidové byli zběhlí ve všech oborech a měli prorocký dar. Byli mistry v kouzlení a magii, uměli vytvořit tajemnou mlhu, dokázali měnit podobu a ovládali mnoho dalších kouzel, pokud bylo zapotřebí. Také mohli uložit takzvané geas, druh magického tabu, které bylo zároveň příkazem i zákazem a jehož přestoupení bylo trestáno smrtí nebo ztrátou cti.

Ward Rutherford ve své knize „Druidové“ upozorňuje na to, že tito kněží nebyli v žádném případě obyčejnými duchovními, a vyslovuje názor, že osoba v Římě považovaná za kněze, byla spíše jen místním vůdcem, pouze někdy uznávaným jako Bůh-Král-kněz. Pokud má Rutherford pravdu, a druidové nebyli obyčejnými kněžími, znamená to, že jsme uchovali mimořádnou tradici šamanů, kněží a mágů, která přetrvala mnohá tisíciletí. Všechny stopy poukazují na to, že se jednalo výhradně o skupiny mužů, kteří se volně pohybovali po kraji, aniž by byli omezováni nějakými kmenovými ustanoveními. Měli znalosti z matematiky, botaniky, medicíny a astronomie. Byli pověřováni volbou králů – starý král byl nejdříve rituálně pohřben, teprve pak byl zvolen nový – a vedli obětní obřady. Druidové předávali tajná učení a veškeré poznatky ústní formou a nedovolili, aby byly tyto informace zaznamenávány. Měli zvláštní moc, kterou Řek Laertios srovnává s mocí perských „magi“, „Chaldejců“ z Babylónie a Asýrie a s jádrem hinduismu. „Magi“ jsou klíčem, od nich pochází slovo magie.

Rutherford vysvětluje termín „magický“ tak, jak byl používán tehdy: označoval vlastníka vědění, moudrého člověka. Mágové byli známí jako „mudrci“, a právě tento význam většinou v moderním pojetí druidů chybí.

Když v prvním století př. n. l. Řím dobyl Galii, tím, čeho se Caesar obával nejvíce, byli právě druidové a jejich vliv. Věřil, že kdyby se proti němu spojili, nemohl by se svou armádou uspět. Proto Caesar zavedl proti druidům represivní prostředky, a ti byli nuceni utíkat do vzdálených končin, jako byly Anglie, Irsko nebo Wales, kde mohli žít nerušeně. V Irsku se keltský způsob života (smíšený s křesťanstvím) udržel až do 16. století a existují vážné domněnky, podle nichž si někteří druidové udrželi svůj vliv nejméně do 17. století.

ZNOVU OBJEVENÝ ŠAMAN

Druidové se neobjevili znenadání. Jejich původ sahá až do doby kamenné, a snad ještě dál, nepojí se tedy pouze se starověkou Indií.

Jednou z hlavních keltských myšlenek je myšlenka trojjedinosti mezi božstvem, člověkem a zemí. Zemí pronikají božské síly a tato jednota, přítomná v každém listu, zvířeti a v každém kameni, byla stejně samozřejmá pro Kelty i pro starší národy.

Anne Ross říká, že proslulý druid Mac Roth nosil „kůži divokého býka bez rohů“ a „klobouk z per kropenatých ptáků“ a také křídla, která mu pomáhala, když prováděl šamanský let. Na základě toho se můžeme domnívat, že se zde již používaly šamanské praktiky a že býk představoval strážce v podobě zvířete, se kterým se zmíněný šaman ztotožňoval.

Můžeme zde připomenout roli šamana a její význam. Byl tím, kdo měl vědomosti o mnoha změnách bytí. Prostřednictvím své „cesty“ nebo „letu“ vštěpoval svým následníkům a učedníkům poznatek, že každá věc má své bytí, jak v rozměru každodenního života, tak v jiných dimenzích, které si učedníci plně neuvědomují. Šaman byl živým příkladem toho, kdo se může pohybovat mezi úrovněmi vědomí, a na této moci se zakládala jeho autorita.

Ztotožnění šamana s posvátným zvířetem je u Keltů dobře doloženo. V mnoha příbězích se kněz mění v býka, jelena, kance, zajíce, ptáka nebo rybu a v tomto propojení s přírodou vstupuje do „stavu snění“, během kterého se zvířecí a božské aspekty v člověku sjednocují a vystupují do sféry mimo čas. Tradice zvířete jako strážce byla ve vědomí Keltů hluboce zakořeněna a keltský hrdina žil s důvěrou v jeho moc. Toto ztotožnění představovalo další rozměr člověka a pomoc zvířete byla často výrazem vděčnosti za úctu k jeho síle.

Úzké pouto mezi člověkem a zvířetem se projevovalo hlavně při rituálech velkého dosazení na trůn, z nichž poslední byl uskutečněn ještě v roce 1185 v Ulsteru. Při tomto rituálu byla na trůn vyzdvižena kobyla, budoucí král se k ní přiblížil na čtyři stopy a „s myslí upřenou na zvíře“ se tímto způsobem spojil s kobylou-Bohyní.

V keltském umění jsou zvířata často zobrazována jako strážci duší. V Británii byl oblíbeným zvířetem kanec a objevoval se na štítech válečníků, přilbách a v různých malých vyobrazeních. V Ibérii byly do velkých kamenů tesány podoby býků, a tato díla byla umístěna uvnitř keltských opevnění. Díky „snu o býkovi“ jednoho druida byl v irské Taře během volby krále obětován bílý býk. Soška býka se třemi rohy byla objevena v Maiden Castle v Británii, zatímco v Galii dávali přednost trojrohému kanci. Irští básníci starých dob nosili šamanská roucha a ptačí pera, aby tak ukázali svou náklonnost k některým ptákům, především k těm, kteří byli uctíváni jako strážci duší.

REINKARNACE

Keltská víra v reinkarnaci byla samozřejmou součástí učení o postoji Kelta ke smrti. Keltové si byli jisti, že smrt je pouze přestávkou v dlouhém životě, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Podle Caesarova svědectví věřili, že „duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Tato víra vylučuje strach ze smrti a je tím nejlepším podnětem, který dodává odvahu“. Lucanus dodává: „tato odvaha ovládá údy i v dalším těle“.

Keltské učení o reinkarnaci je dobře popsáno irským básníkem a válečníkem Taliesinem v jeho „Válce stromů“. Taliesin nás ujišťuje, že žil již různé životy, ať už jako člověk nebo jako zvíře, a že se účastnil velkých událostí irské historie. Říká:

Mnoho jsem měl těl,

než dosáhl jsem formy příjemné,

byl jsem kapkou ve vzduchu,

byl jsem hvězdou zářící,

byl jsem mostem přes tři řeky,

cestoval jsem jako orel,

byl jsem lodí na moři.

Zpěv starověkého básníka Amergina má podobný smysl, i když s mnohem větší hloubkou. Říká, že tvořil součást podstaty jiných věcí a bytostí, a to ho naprosto spojilo s Univerzem, a tak nalezl mír duše a nejvyšší moudrost:

Jsem větrem, který vane přes moře,

jsem mořskou vlnou,

jsem moře hlubinou,

jsem býkem ze sedmi bojů,

jsem orlem na skále,

jsem slzou Slunce,

jsem obratný námořník,

jsem udatný jako kanec,

jsem jezerem v údolí,

jsem slovem vědění,

jsem ostrým mečem hrozícím vojsku,

jsem Bůh rozsvěcující hlavu,

jsem ten, kdo vysílá světlo mezi horami,

jsem ten, kdo předvídá období Luny,

jsem ten, kdo ukáže, kde Slunce zapadá.

Graves ukazuje, že nejběžnější verše typu – „byl jsem“ nebo „já jsem“ se vztahují k ročním obdobím a obsahují úplnou řadu symbolů vztahujících se k celému roku. Tyto verše jsou úmyslně nejasné, aby se zabránilo prozrazení tajemství. Ale stejně jako je pouze jedno božstvo vztahující se k celému ročnímu cyklu, můžeme si být jisti, že je to básník-bůh, který popisuje existenci svým osobitým způsobem.

Kosmický význam cykličnosti ročních období a časových úseků jako den a noc se nachází v jednom příběhu v Leinsterské knize:

Když Dagda rozdělil všechny pahorky sidh v Irsku lidu bohyně Dany (Tuatha dé Danann), přišel k němu Mac Oc s žádostí o nějaké území. Dagda mu řekl: „Pro tebe žádné není. Všechna místa jsou již obsazena.“ „Dovol mi tedy strávit den a noc ve tvém obydlí,“ poprosil ho Mac Oc.

Dagda žádosti vyhověl. Když se o dvacet čtyři hodin později vrátil, Mac Oc byl ještě v sidh. „Odejdi, tvůj čas se naplnil,“ řekl mu Dagda. Mac Oc však odvětil: „Jak můžeme pozorovat, den a noc jsou úplným světem. A to je to, cos mi řekl.“ A tak musel Dagda odejít a Mac Oc zůstal v sidh.

Tyto subtilní úvahy vyváděly z míry římské logiky a popletly mnohé studenty, neboť se neshodují s latinským nebo semitským pojetím. Keltové chápali svůj život a celé Universum tak, že jsou řízeny jednoduchým vnitřním pohybem. Proto nevěřili v dualitu dobra a zla, ani v peklo či posmrtný soud.

Čínský jin a jang, představované bílou a černou barvou, jsou prvotní dvojicí stejně jako muž a žena, já a ten druhý. Když jsou v naprosté rovnováze, vytváří se harmonická energie chi, když jsou v nerovnováze, působí síla sha, a to znamená, že se polarity rozdělily a nejsou v pohybu. Keltové si byli vědomi potřeby chi, což může být příčinou toho, že druidové prováděli všechny své ceremonie venku, na čistém vzduchu, v blízkosti vody nebo mezi stromy.

Bylo by zbytečné hledat u Keltů, tak vzletných a rychle přemýšlejících, něco natolik konkrétního a strukturovaného jako je princip či vytříbená doktrína reinkarnace.

Keltové žili svou víru, a neztělesňovali ji v konkrétních předmětech. Jejich pojetí času nebylo jako naše, ať už v životě nebo ve smrti. Bretaňský trubadúr začínal svou píseň vždy slovy: „Kdysi dávno, když ještě čas neexistoval, se stalo...“. Žili v souladu s mýty, které „nepokládali za pouhé převyprávění příběhů o velkých činech, ale za rozšíření těchto činů“. Jejich mýty pochopil každý bez ohledu na úroveň svého vědomí. Buď jako pohádku, jako změnu formy s tajemným magickým cílem, jako návštěvu jiného světa, nebo jako spojení s Božstvem.

ČÍSLO TŘI

Poseidonios říká, že „druidové učili galské šlechtice mnoha věcem ve vyučovacích cyklech, které mohly trvat až dvacet let. Scházeli se tajně v jeskyních, v dalekých lesích nebo údolích“. Caesar říká, že druidové učili své žáky ve verších o třech větách – triádách. Tato tradice se v Irsku udržela až do jeho dobytí Angličany. Číslo tři mělo pro Kelty velký význam. Měli bohyně a bohy se třemi hlavami; bohyně úrody Matrona je vždy představována triádami, stejně jako zloduch Morrigan.

V příběhu se může hrdina objevit třikrát, pokaždé s jiným jménem, nebo jako jiná osoba, a to vyvolává takový zmatek, že můžeme začít pochybovat o všem v historii. V našem materialistickém světě nemá iracionální, proměnlivá a nepřístupná keltská magie místo, a pouze pokud se oprostíme od svých omezení a připustíme existenci v nehmotné dimenzi, zjeví se nám něco z jejich moudrosti.

Možná největší význam bohů tří tváří a velké úcty k číslu tři souvisí s vírou, kterou nacházíme v hinduismu. V něm tři bohové – Brahma, Višnu a Šiva – tvoří triádu, která představuje tři aspekty Vyšší Skutečnosti. Brahma svět tvoří, Višnu udržuje a Šiva ničí. Šiva je proto důležitý pro nové stvoření. Tyto tři aktivity můžeme najít i v našem životě. Celý cyklus existence symbolizovaný božskou trojjediností je společný pro mnohá stará náboženství.

Keltským symbolem trojjedinosti je triskelion, dvousměrná spirála podobná jinu a jangu, ale s další, třetí připojenou spirálou, kterou alchymisté pojmenovali Tajný oheň. Triskelion byl archetypálním symbolem velké moci a byl zobrazován v celém keltském světě.

Alain Impellizzeri,

Ředitel Nové Akropolis v Irsku

100 Filozofů – 022 – Immanuel Kant

2010-11-16T12:05:00.002+01:00

Filozof dvacátý druhý:
Immanuel Kant, 1724-1804 n. l.
Narodil se 22. dubna 1724 ve městě Královec (Königsberg, Kaliningrad), v nejvýchodnější části Pruska. Vystudoval tamní universitu, stal se soukromým docentem a později byl jmenován profesorem, což mu vydrželo do konce života. Celý jeho život byl velmi skromný a podřízen přísnému řádu. Podle pravidelnosti Kantových vycházek si mohli jeho spoluobčané seřizovat hodiny.
V jeho tvorbě můžeme najít tři základní období: první bývá nazýváno období před krizí, druhé kritické, a třetí někteří autoři a vykladatelé Kantova díla neuznávají, zatímco jiní ho nazývají postkritické.
Mezi hlavní spisy z předkritického období patří „Kritika čistého rozumu“ a „Kritika praktického rozumu“.
Kant říká, že mi nemůžeme vstoupit do vyššího světa, do světa idejí prostřednictvím našeho rozumu, ale můžeme pochopit božské zákonitosti, na základě kterých funguje celá příroda a to hlasem svého svědomí.
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě. Žádnou z obou nesmím hledat jakoby zastřenou temnotami nebo v nadsmyslnu mimo obzor a pouze je tušiti, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá začíná v místech, kde končí mé vidění vnějšího smyslového světa a rozšiřuje spojení mého stanoviště s nedozírnou dálavou světů nad světy a soustav v soustavách do bezmezných věků jejich periodického pohybu, jejich počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jehož pravá nekonečnost může být postižena toliko rozumem a s nímž se poznávám ve spojení ne tak jako tam pouze nahodilém, nýbrž všeobecném. První pohled na nesčíslné množství světů ničí takřka mou důležitost zvířecího tvora. Oproti tomu druhá věc jakožto inteligence zvedá nekonečně hodnotu mé osobnosti, v níž mi mravní zákon zjevil život nezávislý na zvířeckosti a i na celém smyslovém světě. Takže mé bytí tímto mravním zákonem účelně určené není omezeno na podmínky a hranice tohoto života, nýbrž kráčí do nekonečna.“
„To, co by se nemohlo stát normou celé společnosti, nechť se nestává ani normou chování jednotlivce.“
„Když konám svou povinnost, dobré a zlé následky se mě netýkají.“
„Povinnosti, jsi velké a vznešené jméno, které neobsahuješ nic oblíbeného a lichotícího, ale nastoluješ zákon, který sám od sebe vstupuje do mysli.“
„Soudní dvůr sídlí v lidském srdci.“
„Když se však ptáme, co je to vlastně čistá mravnost, podle které musíme přezkušovat morální obsah každého chování, musíme přiznat, že rozhodnutí této otázky mohou zpochybnit jen filosofové.“
„Zákon můžeme považovat za adekvátní, spravedlivý, harmonický a dokonalý, ale nikdy za sympatický, neboť se jím necítíme přitažení prostřednictví náklonnosti, nýbrž prostřednictvím povinnosti“.
„Kategorický imperativ, a na něm se zakládající poznání všech lidských povinností jakožto božských přikázání, je praktickým důkazem existence boží.“

100 Filozofů – 021 – Hypatia z Alexandrie

2010-11-09T21:29:00.010+01:00

Filozof dvacátý první:
Hypatia (Hypatie) z Alexandrie, cca 350/370-415/416 n. l.
Kresba: Gasparo, 1908
(kresba v Elbert Hubbard, Little Journeys to the Homes of Great Teachers)

Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filosofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, který sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platónské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filosofii neoplatónskou. Vycházela ze svých neoplatónských předchůdců, především z Plótína. Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Navzdory množství ctitelů se zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. V básních ji nazývali „Pannou nebes“, „Neposkvrněnou hvězdou“.

Napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách.

Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež později vznikla ve středověku.

V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců. Hypatie byla Orestovou přítelkyní, byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům, a to bylo důvodem, proč ji Cyril (později sv. Cyril) začal nenávidět. Přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty „Nitrian“, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.

Příběh
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně poukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a řekl: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.

Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filosofku, jež byla zároveň poslední filosofkou antického světa.

100 Filozofů – 020 – Jorge Angel Livraga

2010-10-07T09:15:00.010+02:00

Filozof dvacátý:
Jorge Angel Livraga, 1930-1991

FILOSOF JMÉNEM JORGE ANGEL LIVRAGA
Narodil se v Buenos Aires v Argentině v roce 1930, byl italské národnosti. Promoval v oboru Historie a dějiny umění na filosofické fakultě ve svém rodném městě.

V roce 1951 obdržel První Státní cenu Poezie, kterou udělovala Univerzita v Buenos Aires. Později napsal mnoho literárních děl, mezi něž patří: „Lotos“ (básně), „Ankor, učedník“ (román), „Úvod do Moudrosti Východu“ (filosofie), „Alchymista“ (Obraz Giordana Bruna) (román), „Möassy, pes“ (román – kritická esej), „Přednášky“ – Svazek I, II, III (souhrn některých z jeho přednášek), „Názor“ (výtah filosofických spisů), „Myšlenky“ (souhrn myšlenek), „Základy Akropolitánského Ideálu“ (filosofie), „Elementálové – duchové Přírody“ (esoterní tradice), „Théby“ (historická kritika), „Mysterické divadlo v Řecku – Tragédie“ atd.

Byl zakladatelem a prezidentem Mezinárodní organizace Nová Akropolis, která nyní existuje v přibližně padesáti státech Evropy, Ameriky, Asie a Afriky (dnes též v Austrálii, pozn. red.). Této organizaci věnoval všechnu svou aktivitu a vytvořil Filosofickou Školu na klasický způsob, jak šíří a eklekticismem poskytnutých poznatků, tak i způsobem, jakým aktivně uplatňoval tyto samotné poznatky, dědictví lidstva, jako životní styl. Měl více než čtyři sta přednášek na čtyřech kontinentech, na kterých působí Nová Akropolis, a není možné spočítat hodiny výuky, které poskytl v oborech Filosofie, Rétorika, Dialektika, Teologický symbolismus, Teologická fenomenologie, Antropogeneze, Kosmogeneze, Psychologie, Sociologie a dalších.

Jeho dílo bylo uváděno v tisku, v rozhlase a v televizi ve všech státech, které navštívil, včetně jeho poslední cesty do Ruska (Moskva), kde měl přednášku před více než 2300 posluchači a tiskovou konferenci pro čtyřicet novinářů z různých sdělovacích prostředků, kterou vysílala i státní televize.

Od roku 1974 je nositelem Řádu Paříže v oboru Umění, Věda a Literatura, který mu udělila Francouzská Akademie. Také byl vyznamenán Velkým Byzantským Křížem Konstantina Velikého. Byl akademickým členem Mezinárodní Filo-Byzantské Univerzity, doktorem filosofie Aztécké Akademie Umění, Věd, Literatury a Občanské nauky, akademikem Mezinárodní Burckhardtovy Akademie ve Švýcarsku, dvorním rytířem velmi starého Královského bratrství Rytířů Svatého Ildefonsa a Svatého Atiliana. Souhrnně: významná postava v humanistickém rozvoji našeho století. Je těžké mluvit o osobnosti tak bohaté a všestranné, s tak širokým spektrem činností, s tak rozsáhlou a význačnou prací, neboť se cítíme zmateni, máme-li toto všechno shrnout a vyjádřit slovy, která používáme každodenně.

Když jsme ho museli uvést před přednáškou, ocitali jsme se ve stejně paradoxní situaci: je toho tolik, co by se o něm mělo říci, a je tak těžké najít pro to správné termíny. Bude to tím, že to, co je podstatné, nespočívá ve faktech, ani v titulech nebo v proslulosti, nýbrž v něčem nepopsatelném, v tom, co vyzařují jeho díla a jeho dokonalá osobnost.

Vždycky si přál, aby byl uznán raději jako filosof než jako významná osobnost, tedy jako skromný a vytrvalý hledač pravdy, trpělivý a usilovný ve svém hledání, intuitivní a pronikavý ve svých objevech. Vždycky si přál, aby byl považován spíše za učedníka než za Učitele, neboť učil jiné to, co se sám učil a naučil proto, aby to mohl předat dál, v neustálé transformaci a vzestupu po boku svých vlastních učedníků, svých druhů v hledání moudrosti, jak je nazýval.

Byl velmi mladý, když se začal zabývat filosofií, ale neuspokojovaly ho konvenční odpovědi, nýbrž pokračoval se svými „proč?“ až k hranicím toho, co je esoterické, mysteriózní, metafyzické.
Byl výše než moderní filosofie – modernost a postmodernost byly pro něho skutečností před mnoha lety – a daleko před temnými předsokratiky, kteří se propadli v hlubinách času. Vždy však uměl najít vodítko, základní podobnost velkých idejí a velkých věr: uměl najít obyčejného člověka.

Jeho neklid ho přivedl k zájmu o dějiny a filosofii, o umění a archeologii, o rétoriku a literaturu, o učení, o způsob života, o všechno, co se dělo v jeho okolí. Založením Mezinárodní organizace Nová Akropolis konkretizoval svůj sen o Filosofické Škole na klasický způsob, což znamená vitální a všezahrnující Filosofii, schopnou skloubit všechny poznatky a vědomé žití těchto přijatých učení.

Střídal přednášky s psaním románů, výuku s psaním aktuálních článků, kurzy s psaním esejů. Těšil ho každý projev umění a bezmezně miloval významné dědictví starých civilizací – od psaných znaků po hliněnou nádobu. Ale v každé své práci vždy nechával vyniknout transcendentní smysl života. Bez ohledu na jakoukoli náboženskou formu se mu přítomnost Boha jevila zřejmá v každé bytosti, v každém předmětu, v každém skutku, jakkoli bezvýznamný se mohl zdát. Proto miloval život: Proto se nebál smrti.

Byl Učitelem, velkým Učitelem. A to nelze říci o každém člověku. Podstata jeho učitelství nebyla ani tolik v jeho poznatcích, jako v jeho mimořádné schopnosti srozumitelně se vyjadřovat a komunikovat s ostatními.

Ze slov a umění konverzovat udělal velice zvláštní prostředek lidských vztahů. Do svých žáků vložil všechnu laskavost, kterou choval ve svém srdci – což nebylo málo, a všechny své velké naděje v budoucnost. Jako vychovatel byl trpělivý a velkorysý, přímý a vyrovnaný ve svých úsudcích: uměl poučovat každým gestem, každým slovem. Neustále usiloval o to, aby byl na výši toho, co se od něho očekávalo, co on očekával od svých žáků.

Byl člověkem spravedlivým a dobrým, a to nelze říci o každém. Pro nás, kteří jsme ho velice dobře znali, nám ohlédnutí za jeho životem odhaluje ducha vždy plného lásky k pravdě a spravedlnosti. Víme, že je jednodušší zakrýt nedostatky vynášením předností, ale v tomto případě nedostatky, které mohly existovat, zůstávají úplně zastíněny velikostí jeho opravdových ctností. Kdybychom je mohli shrnout do jediné, základní a konečné, řekli bychom, že to byl Člověk Idealista, se vším, co tento pojem zahrnuje: vnímání velkých Idejí – v Platonově terminologii Archetypů – a umění vnést je do tohoto světa, žít a zemřít v jejich jménu.

Ve jménu svého Idealismu zvítězil nad strachem a nesnázemi, fyzickou nevolností a trápením duše, psychologickou a morální bolestí. Uměl vyřešit všechny problémy jasně a rychle. A ve jménu tohoto Ideálu cestoval, neúnavně cestoval, a kudy kráčel, tam šířil Lásku a Moudrost.

Ještě jednou podnikl cestu, tentokrát trošku delší, ale ne méně plodnou. Tentokrát nejenom zaseje, nýbrž také sklidí božský dech, o kterém nám tolikrát povídal, který tak oslavoval na tomto světě. My, kteří jsme jako vždy a se stejnou láskou přispěchali, abychom se s ním rozloučili, zůstáváme tady a zároveň jsme připraveni ho přivítat, až se znovu vrátí.

Nepřítomnost filosofa nikdy není nepřítomností prázdnou. Když filosof odchází, zůstávají jeho slova, zůstává jeho učení jako příklad, zůstává plamínek Ohně, který osvětluje stezku, již následujeme. Když odchází filosof, je mnoho těch, kteří vstávají, nedočkaví, aby dosáhli stejné výše, stejné duchovní úrovně. My, jeho učedníci, zůstáváme vzpřímeni v jeho šlépějích.

Prof. Delia Steinberg Guzmán
Prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis

100 Filozofů – 019 – Plotinos

2010-09-30T05:48:00.003+02:00

Filozof devatenáctý:
Plotinos, 205-270 n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve městě Lykopolis v Egyptě a zemřel v 66. roce svého života. Ve 28 letech začal studovat filosofii a jeho nenasytná touha po vědomostech ho přivedla do kontaktu s Amoniem Saccasem, proslulým Učitelem z Antiochie. Strávil 11 let v jeho škole a pak si přál odcestovat do Indie. Přidal se k jedné expedici, která směřovala do Persie, ale stěží si na cestě uchránil život a vrátil se do Alexandrie. Ve 40 letech se odebral do Říma, kde otevřel Filosofickou Školu ve stejném duchu, jako byla Amoniova – ústní přednášky pro vybrané posluchače. Mezi jeho učedníky vynikal Amelios, který s ním zůstal 24 let. Když bylo Plótínovi 59 let, připojil se k němu Porfyrios. Do té doby Plótínos napsal 21 traktátů a na přání Amelia a Porfyria napsal další – celkem 54 traktátů. Je možno pozorovat jeho vliv na nejvýznamnější římské osobnosti včetně žen. Mnohé rodiny mu svěřily výchovu svých dětí a péči o jejich osud. Plótínovým ideálem bylo mít k dispozici město, kde by založil Platonopolis řízenou Platónovými zákony. Zájmy, které omezovaly imperátora Galliena, bohužel nedovolily uskutečnění této myšlenky. Celá jeho filosoficko-náboženská výuka se zakládá na Kontemplaci, na Sjednocení s Bohem, aby bylo dosaženo takové stadium extáze, které popisoval jako pocit, jemuž není rovno. Jeho poslední zaznamenaná slova byla: „Snažím se povznést to, co je ve mně Božské, k tomu, co je Božské ve vesmíru.“

Plótínos vychází z Triády, která se objevuje ve všech náboženstvích, z toho, co je všem očividně společné ve svém původu. Triáda vznikla z Jednoho Absoluta a každá jeho objektivizace je zbytečná. Z jednoho vyzařuje Triáda: Bytí, Inteligence a Kreace. Bytí je energie, inspirace se všemi potenciály Jednoho. Potřebuje však schéma, formu, kterou mu dává Inteligence. A tato Inteligence se projevuje v Kreaci. V naší malé dimenzi člověka se tato Triáda vytváří stejně jako ve velkém Universu.

O Duši: Zlo není vlastní Duši, ale je k ní „připojeno“ současně s pádem do mnohosti projeveného světa. Duše má dva pohyby: jeden vzestupný a druhý sestupný. Vzestupný je ten, který nás vede k návratu k naší přirozenosti: návrat k Bytí, abychom byli „více Bytím“. Problémem člověka je vrátit se ze světa Kreace do Bytí.

O Lásce: Venus Urania je dcera Dia, Čisté Inteligence. Je to Božská Duše, naše vlastní Duše, která v kontemplaci nachází nadšení prvotního Bytí. Venus Pandemus nebyla schopna vážit si archetypů Krásy, a proto se zamilovala do jejího lesku, který vyzařuje z citových věcí. Takové lásky jsou však krátkodobé, neboť pokud chce dosáhnout skutečné Krásy, je nutné opustit krásy různorodé.

O Bytí a Jednu: Bytí „není“ Jedno, protože Bytí „jsou“ všechny věci. Inteligence také nemůže být První, jelikož ví a potřebuje objekt, aby věděla. Je dvojí a není jednoduchá. Pro dosažení Jednoho je nutné pozvednout sebe sama nad citové věci a zbavit se zla. Je zapotřebí stát se Inteligencí a nabýt to, co ona vidí bez použití zprostředkujícího pocitu.

Nová Akropolis

DUŠE V JAZYCE A JAZYK DUŠE

POTŘEBA ŠTĚSTÍ

IN MEMORIAM: Slavko Kroča

DUŠE JE SLAVIČÍ PÍSEŇ

ŽIVOT NA ZEMI

PRÁVĚ VYŠLO!

REINKARNACE JAKO ZÁKON PŘÍRODY

ČLOVĚK A JEHO JMÉNO

FILOSOFIE A FYZIKA

PROČ POTŘEBUJEME FILOSOFICKOU OPORU V BIOLOGICKÉM VÝZKUMU?

RŮZNÉ TVÁŘE KRIZE

FILOSOFIE JAKO OPORA V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ

MODLITBA THOMASE MORA

NOVÝ ROK... NOVÝ ŽIVOT?!

DRUIDOVÉ – ŠAMANI KELTŮ

100 Filozofů – 022 – Immanuel Kant

100 Filozofů – 021 – Hypatia z Alexandrie

100 Filozofů – 020 – Jorge Angel Livraga

100 Filozofů – 019 – Plotinos

100 Filozofů – 018 – Diogenes

100 Filozofů – 017 – Empedokles

100 Filozofů – 016 – Konfucius

100 Filozofů – 015 – Demokritos

100 Filozofů – 014 – Parmenides

100 Filozofů – 013 – Thales

100 Filozofů – 012 – Anaxagoras

100 Filozofů – 011 – Herakleitos

Athénská škola: Rafael Santi

100 Filozofů – 010 – Aristoteles

Athénská škola: Platon a Aristoteles

100 Filozofů – 009 – Epikuros

100 Filozofů – 008 – Antisthenes

100 Filozofů – 007 – Anaximandros

100 Filozofů – 006 – Seneca

100 Filozofů – 005 – Marcus Aurelius

100 Filozofů – 004 – Pythagoras

100 Filozofů – 003 – Sokrates

100 Filozofů – 002 – Platon

100 Filozofů – 001 – Cicero

TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU

NEJTĚŽŠÍ Z ROZHODNUTÍ - 2. část

NEJTĚŽŠÍ Z ROZHODNUTÍ - 1. část

MÝTUS O VĚČNÉM POKROKU

Cíle Nové Akropolis

Lidské hodnoty

DOBROVOLNÍCI